Ten tvůj život je ňák málo punkovej

20.09.2021

Hrála mi ve sluchátkách tahle pecka od Fixy, když jsem se cpal do maršrutky cestou do školy. Jasně, jsem v Jerevanu, což je pro někoho punk sám o sobě, ale až na výjimky tady jen chodím na pivka s dalšíma Erasmákama. Chtěl jsem vymyslet něco dostatečně punkovýho, ideálně úplně nesmyslnýho, abych si u všech učitelů, Erasmáků i Arménců konečně vysloužil ocenění, že jsem blázen a magor. Jak to má správně bejt. A jako blbcovi mi došlo, že to mám doslova přímo před sebou. Ararat. Je jen 50 km daleko a navíc na něj budu zbytek roku koukat. Co taky jinýho. Navíc vám všichni Arménci potvrdí, že totálně patří Arménii.

Můžu si vybrat, jestli pojedu přes Írán nebo Gruzii. Írán je ale zavřenej podobně jako všechny přechody až k Černému moři, volím noční vlak do Batumi, krásných 1600 km místo 50. Sdílím kupé s Rusem, kterej je očkovanej Sputnikem, což je mnohem lepší než jiný vakcíny, protože ti neupravuje DNA (narozdíl od nich). Jsem rád, že Putin neopomíná šířit debility i mezi svoje vlastní občany. Jinak ale instantní kafe 3v1 a teplá sprcha mnohem lepší než na koleji v ceně. No drugs, thank you, usmívám se na gruzínského celníka. Za odměnu mě vytáhne z vlaku.

 Momentální stav hranic (modrou čára, kterou jsem musel jet)

Pohodlná noc a jsem v Batumi. Taxík na druhej konec města. Stop na tureckou hranici. Hodina čekání. Where you from? Jakože máš to doslova v tom pase, co držíš v ruce, ale budiž. Czechia? Praga? Czechoslovakia? Ah, welcome. Stop do Hopy, totální déšť, sehnat simku, půjčovnu aut a benzín. Mám všechno, vzhůru nejdřív pralesem, Alpama až zpátky do pouště. Silnice se progresivně zlepšuje. Po celkově 27 hodinách jsem konečně zpátky na dohled od Araratu. To taky znamená, že jsem v kurdském teritoriu a každých 20 km je tu vojenský checkpoint. Víš co Erdogane? Jdi s tímhle do hajzlu, jo. Večeře, koupit snídani, odjet do Basecampu.

Teda, tady se to trochu komplikuje. Výstup na Ararat je tak na hraně ilegality. Podle mě je úplně legální, podle Turecka zase naprosto ilegální*, takže hrana prostě. *Výjimkou je, pokud máte permit a vůdce. To obnáší výnos věcí do kempů na koni, luxusní večeře a snídaně, kouřícího guida no a taky asi 400 euro na osobu. Míň, pokud jdete s dalšíma lidma ve skupině, což je prej best of experience. Dík, nechci.

Jestli tohle není sen, tak já už nevím co

Tohle všechno se děje na tzv. jižní trase, kde permit oficiálně kontroluje armáda. Neoficiálně ho ale (prý) nikdo nemá a guidi vždycky uplácí nebo objíždí vojáky. No ale krom toho existuje tzv. západní cesta, kde se žádná taková šaškárna neodehrává. O té existuje na netu přesně 7 zmínek, 2 ve francouzštině a pět v, jo, hádáte správně. Její jedinej problém je, že když vás chytnou, máte problém. Level vězení problém.

Auto zaparkuju u mísťňáka v 1600 m n. m., zkásne mě o 10 euro, za což mu ostatní potom dají pěstí. What a disgrace, říkají. Teda píšou do Google překladače, pochopitelně. Jsem pozván na čaj, když do domu vtrhne člověk s AKčkem. Trochu se leknu, ale ostatní mě uklidňují, že ten je z PKK, takže prej cajk. Nevíš co je AKčko nebo PKK? Buď rád.

Vstávám v 1:30 a s vypnutou čelovkou si to běžím směrem k hoře. Má to bejt dneska 16 km a 3500+, plus ještě dolů. Přijde mi to tu trochu divný, ale tak co, tady mě prostě nikdo vidět nemůže, říkám si. Dokud tak 50 metrů přede mnou neprojede obří světelný kužel.

Nahned si lehám a začnu sledovat světelnou show, která se odehrává přímo přede, za, pode i nad mnou. Z protějšího svahu Turci nastartovaly dva obří světlomety (průměr tak 20 metrů), kterýma prohledávají celej svah Araratu. Proklínám všechny svoje reflexy. Seš spokojenej? Diskomfort? Punk? Jo, mohl sis teď pít pivko, retarde přemýšlím sám nad sebou. 

Sorry, lepší ilustrační obrázek jsem nesehnal. Byly jen dvě

Nevím, jestli ví o mně, hledají Kurdy, Íráčany nebo jen nacvičují na příští Erdoganovo honění ega, na mě už je to trochu moc. Po 15 minutách show (prozatím) končí, sprintuju zpátky na silnici a vymýšlím si výmluvy, až mě chytnou. Zpátky do auta to ale zvládnu.

V autě dospávám trocha deficitu a přemýšlím, co teď. Jsem se sem snad netáhl pro nic za nic. Navíc bych byl za máčku, kdybych to nedal. Jedu do Dougabazayitu, města, odkud startují oficiální výpravy. Prvně musím sehnat PCR kvůli tý zpropadený Gruzii (no, ehm), který nestačí očkování, a pak způsob, jak se dostat nahoru.

Obepíšu asi 10 guidů, odpoví mi jen jeden a dá mi přesně to, co chci. Dvě cesty autem pod kopec a nic jinýho. Permit? It is okay. Guide? You faster. Nice! Smlouvám cenu a jsme domluvený.
Jdeme na čaj a nestačím se divit. You know, I do this for 15 years. And the tourists are just slower and slower. Normally I ignore you if you don't have a permit, but you said one day, and was like, wow, what a crazy man. I want to help. Tak na 50 % mu věřím a na 50 % si myslím, že mě prostě jenom obral o prachy.

Ubytuju se v hotelu, protože v týhlety turecký hře na Ujgury odmítám účinkovat ve stanu, a jdu se najíst. Normálně bych to asi nezmínil, ale kluk, kterej přišel s GT (Google translate, na gtéčko přijde řeč jindy) v ruce, jestli náhodou neznám Němku, kterou by si mohl vzít za ženu, si zaslouží ocenit. Sorry, don't know.

Znova vstávám v 1:30 (dva dny po sobě, já prostě už ne) a k mýmu lehkýmu překvapení na mě fakt čeká minibus. Cpu do sebe minicroissanty, objíždíme dva vojenský checkpointy a krátce před třetí jsem ve 2200 m n. m., kde mě uprostřed noci uprostřed ničeho vysadí. Tak snad abysme začli.

Z letargie běhochůze s čelovkou mě dostane až smečka 4 psů z nedaleké farmy v asi 2800. I oni ale po chvíli pochopí, že s nima nehraju soutěž v počtu fuck za vteřinu, a nechají mě postupovat do prvého basecampu v 3400. Tam nikdo není, čus nazdar, jdu rovnou do druhýho.

Cestou začíná pomalu svítat, a stejně pomalu na mě jde lehká krize. Ta se s postupem přes druhý tábor (4150) změní v hodně těžkou. Jednak je totální kosa a mně přes dvoje rukavice kompletně zmrzly prsty, takže prostě nemůžu vůbec nic udělat (třeba se víc obléct, žejo) a jednak se mi chce extrémně spát. Vždycky si lehnu, na dvacet vteřin usnu, pak mě probudí zima, tak jdu dvě minuty dál, no a tahle půl vertikálního kiláku. V 4600 mě to nějak přejde, vyjde slunce, malinko mě rozmrznou ruce, dám gtéčka a gel, a potkám 3 Poláky s guidem, který mě ubezpečí, že na vrcholu budu sám.

Nálada stoupla a já už tuším, že se na vrchol nějak dohrabu. V 4900 nasazuju mačky/nesmeky, co mi laskavě půjčil Luka, lezec z Jerevanu, díky bejku, no a po sedmi hodinách, 11 km a třech vertikálních kilometrech jsem nahoře. 5137 m n. m., novej rekord, oujé.

Mraky se krásně převalují, ale já tu radši nechci bejt, když pro nic jinýho, tak tepovku mám v klidu tak 150, dělám jen pár fotek a pádím dolů. To je nepřekvapivě dost pain, no ale 4 hoďky a jsem zpátky v buse. Zase objíždíme vojáky, ještě jednou si dám to nedobrý turecký kafe, a už mě čeká jen 40hodinová cesta do Jerevanu. Auto, noc, auto, stop, bus, hranice, Turek, co mi dal razítko NA kosovský razítko, idiot, stop, přežrání se v batumským mekáči, kafe na nádraží, kde prostě nechala vodu tou pákou v pákovce týct asi minutu a půl :(, vlak, na kterej nešla koupit jízdenka online, takže jsem vůbec nevěděl, jestli se vlezu, a šup, 16 hodin, zase vidím Ararat. Viva la EU, viva la Shengen, jdi do háje Tomio.

Doporučuju všem, zážitek 10/10.

PS: Nějakej tip na to, když vám ani po dvou dnech nerozmrzly konečky prstů?
PPS: Když už berete stovky euro od turistů, mohli byste si tam doprdele aspoň trochu uklidit? HNUS

Všude dobře, v lese nejlíp
Všechna práva 2021
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky