Hodně školy

Přijela Bára. Ale o tom příště. Musím totiž prvně shrnout co se dělo doteď, žejo, no.

Jo, vím, že se to nezdá, ale mám tu teď hodně věcí na práci. Můžete za to jeden projekt (placenej naštěstí), ke kterýmu jsem se upsal a který musím do konce listopadu tak nějak dokončit. Teda naštěstí i tohle funguje po arménsku, takže to musím dokončit než odjedu (=konec ledna). Plus dokončuju ještě jeden projekt k jednomu učiteli, no a i Masárna mě dokáže docela zaměstnat.

Ale teda zase jako všeho s mírou. Co jsem se vrátil koncem října z Česka, jeli jsme do Syuniku. To je nejjižnější region Arménie, ten, kterej chtěl před pár týdny obsadit Azerbájždán. Azerjbáždánu, rozumějte Turecku, jde primárně o propojení Turecka s Azerjbáždánem, k čemuž jim chybí blbých 20 km Arménskýho území…. no vzhledem k tomu, že EU se nezmůže na nic než „we are very concerned“ a největší spojenec Arménie je Putin, tak je v podstatě jen otázka času, než Erdogan najde něco dostatečně cennýho, za co Putin Arménii prodá.

Vyrazili jsme ve složení já + 4 Erasmáci – Marco, Jevgenija (Lotyška), a dva Španělé – Hugo a Asher. Nejdřív taxíkem do města Goris. Speciálně miluju tu vlastnost řidičů (kromě toho že ignorují i všechny (ne)existující dopravní předpisy), že jedou po středový čáře a s autem naproti se vyhnou až v tu úplně poslední milisekundu. V autě samozřejmě kouří všichni. Pažasta nět cigaret? Nět možno. Co jsem do háje vlastně čekal

Nemáš patník? Dej tam strom, neasi

V Gorisu je v osm ráno nemožný si dát snídani (nebo obecně cokoliv), co jsem taky čekal, žejo, tady jsou všichni zaměstnaný nenáviděním Azerjbáždánu, takže business až od poledne. Totálně jsme se rozhádali v naší malý skupině, takže nevím, jestli se dvěma erasmáckýma Španělama ještě někam někdy pojedu. Připadal jsem si někdy jak rodiče dvou 3letých dětí. 

S Marcem jsem pak dostopoval do Kapanu a v pozdním odpoledni jsme se vydali na Khustup (3210 m n. m.). 3 hodiny pochodu v mlze a noci nicmoc, přespali jsme ve 2000 m a vzbudili se opět do totální mlhy. Marco to chtěl zabalit, což jsem teda chápal, páč já taky, ale zároveň tam svítila malá naděje… a taky žejo. Nahoře byla totálně nádherná inverze. Z 27 km jich bylo 24 v mlze, ale ty tři za to rozhodně stály.

Dole jsme se setkali se zbytkem totálně rozhádané skupinky, což už jsme neměli kapacitu řešit, takže jsem další den podle plánu odstopoval do Jerevanu. 300 km za 6 hodin, celkem čekání cca 20 minut. Silnice tu nejsou nejrychlejší. No ale zase tu všichni jezdí totálně rychle a jakmile zjistí, že nejste Arménec, tak vám pustí tu jedinou anglickou písničku, co znají, což je skoro bez výjimky Cherry lady od Modern Talking.

A tak si tak jedu – 100 – 150 km/h, no každopádně na samým limitu silnice, s Arménskou kontrarozvědkou za poslechu 30 let starýho špatnýho anglickýho popu, kdy přitom poslouchám, jak jsou na Arménii všichni zlý (doufám, že jste si ani na vteřinu nepředstavili nic jinýho než obrazovku Google Translate). Těžko bych mohl najít větší kontrast s minulým erasmem.

No od tý doby jsem tak půl napůl pracovl a prokrastinoval, takže jsem stihl jen narozeninovu party (=pivní pochopitelně), ještě jednou se podívat na Aragac a na Aru, nejbližší sopku z Jerevanu.