Intro
Tak je to tu. 19.srpen 2021. Stěhuju se do Uppsaly a budu teď rok žít ve Švédsku. Největší den mého života. Ne, dělám si srandu. Připadal jsem si jak kdybych jel na obyčejný soustředko. Ve Švédsku už jsem strávil tolik času, že se vlastně dá říct, že se sem vracím. Ale stejně se mega těším. Švédsko je totiž pro každýho orienťáka země zaslíbená.
Po příletu následoval klasickej příjezdovej kolotoč: Welcome reception na Arlandě. Univerzitní bus do Uppsaly. Seznamování s novýma lidma. Segerstedthuset (administrativní centrum univerzity). Fika. Hromady letáčků a map. PCR test. Small talk. Vyřizování kartiček, studentských účtů a všeho možnýho. Super noví lidi. Přihlášení do Buddy programu. Mixování angličtiny, švédštiny a němčiny. Získání kartičky pro vstup do Nations (studentské spolky). Přidávání kontaktů na Whattsappu. Další šílenej smalltalk, ale i skvělí lidi. Ujišťování se, že nejsem jedinej naprosto zmatenej erasmák. Nechápavý pohledy, když jsem se snažil nezasvěceným lidem vysvětlit, proč běhám s mapou po lese. Další noví lidi a spousta skupin na Whatsappu. A na závěr univerzitní autobus, kterej mě odvezl na Gottsundu. Odtam jsem došel na adresu Skrindvägen 13, kde budu následující rok bydlet.
Oproti kolejím asi celkem jackpot. Díky Švojtovi se mi podařilo dostat do skupinky elitních orienťáků, kteří šli do Uppsaly studovat a pronajali si rodinnej dům, který přezdíváme Skrindan. Každej máme svůj pokoj + společnou kuchyni, jídelnu, velkej obyvák (s projektorem!!!) a dolní společenskou místnost. Jsme kluci z Česka, Norska (Lukas Liland, Niels Hellerud, Oskar Spets Storhov) a Švýcarska (Reto Egger), ale oficiální řečí je samozřejmě švédština. Všichni celkem hodně trénujeme, tak doufám, že jim budu v tréninku stačit. Zatím jsem však v rekonvalescenci a řídím se heslem "Ta det lungt".
Během večera a dalšího dne jsem se zabydloval, snažil se bavit švédsky s Norama (zlepšit!), šel se proběhnout (hodně vklidu, lepší než Wilsoňák), nebyl schopnej pochopit všechny ty různý portály a systémy kam jsem se měl přihlásit (zlatej SIS tyjo), udělal si köttbullary k večeři (základ mojí kuchyně tady) a pochutnal si na blåbärsoppě. Druhý den odpoledne jsme šli s pár dalšíma erasmákama do města, objevovali centrum, zašli do Maxe (Sveriges godaste hamburgare), okukávali Nations a jejich hospody (o Nations se rozepíšu jindy) a seznamovali se spolu. Tak vznikla naše skupinka Yellow Table. Naše mezinárodní skupina se postupně rozrůstala a nakonec jsme skončili na pivku na střeše u Värmlands-Dalarna Nation. No, byla to třetinka a celkem drahá, jakoby ok, ale všichni se rozplývali nad tím, jak je to levný a dobrý. Bude to pro nás Čechy asi těžkej rok.
Došlo mi, že většina lidí přijede na Erasmus, prostě se přestěhují do nového města a tam žijí. Chodí na všechny akce a svůj starej život nechali doma. Jenže já jako orienťák (way of living) mám svůj orienťáckej život skoro všude (a ve Švédsku obzvlášť). To je výhoda i nevýhoda. Takže bohužel, fajnovej večer s mými novými kamarády pro mě skončil tím, že jsem se loučil, protože musím stihnout vlak. A kam jedeš? Když jsem řekl, že na polární kruh (den potom co se člověk přestěhoval do Uppsaly), nikdo nechápal. Ale všichni záviděli. A já zas záviděl jim, že pokračovali na party na kolej Flogsta. Haha.
Další týden jsem strávil nejdřív na Jukole v Rovaniemi a pak na STK v Hållstě. Jukola byl fajn zážitek, i když jsem neběžel. Poprvé od operace jsem si byl zaběhnout na mapě, potkal se s hodně lidma, a hlavně kdo by nechtěl mrznou celou noc v aréně v dešti kdesi na polárním kruhu, žejo <3 Ïmportant fact: Když je slunce ve Štírovi, tak na polárním kruhu (nebo severněji) ani nevyjde nad obzor a je tam polární noc. Ještě musím zmínit noční vlak do Norrlandu. To je prostě něco dokonalýho. Večer usneš v Uppsale a ráno se probudíš v Laponsku. Sice stojí fakt hodně, ale rozhodně se na sever chci co nejdřív podívat znova. Pokud možno už během září, než tam bude tma a sníh. Tak jsem na sebe zvědavej.
Z Rovaniemi jsem se teleportoval nočním vlakem zase zpátky do centrálního Švédska a dorazil na STK s Královehradeckým TSM. Dělali jsme děckám rozbory (už začínám chápat proč to Košíkovi vždycky trvalo tak dlouho), stínovali jsme je, sbírali z lesa lampióny nebo si trénovali sami. Já si jel v pohodovým módu, 6 týdnů od operace jsem se teprve začínal rozběhávat v lese. Čvachtání v bažinách, jezení borůvek a brusinek, plavání v jezerech nebo běhání v totálním dešti included. Doplňoval jsem to kolcema a posilováním kolene. Věřím, že jako naše sedmičlenná skupinka ambasadorů (Eliška, Šimon, Bára, Bonbón, Bandaska, Gloňa) jsme děckám něco předali a za pár let vyroste nová generace nadějí. I když je ještě potřeba vychytat pár much, koncept STK je super a doufám že se v příštích letech zase zúčastním. Díky Ňufe!
Práce ambasadora mě dost bavila, ale čas letí a škola mi začíná za chvíli (30.8). Je na čase se vrátit do Uppsaly, a zařídit si všechno co jsem ještě nezvládl.