Zdrastvujťa

Měl jsem tu být už před rokem, ale covid, online škola, lockdowny, je nám to zřejmý. Aby bylo jasno, nestěžuju si - koneckonců strávit dvě třetiny semestru na vile v Albánii by se mi bez covidu asi nikdy nepovedlo. Sem však Delta ještě nedorazila, a tak jsem se mohl poslední srpnové pondělí letecky znovu odstěhovat.

A kde to vlastně jsem? V Arménii, v Jerevanu. Proč tu?, ptáte se? Špatná otázka. Správně je to Proč ne?. Postsovětský bizár kombinovaný s levným jídlem, vysokým stýpkem a snad easy školou nabízí přesně to, co od posledního roku studia chci.

Letenky s LOTem přes Varšavu platí EU (nevím proč), takže jsem si mohl vzít i dva kufry. Příjezd v 1:20 našeho času (3:20 místního), je střed. Hello sebevědomě zdravím celníka na letišti. Zdrastvujťa, nekompromisně mě opraví. Štempel? Da, pažasta. Charašo. Čus.

Vyjdu ze dveří a do tváře mě praští 30° vedro se zápachem EURO1 dieselů. Taxi? Deutsch? Engelska? Paněmaješ pa ruskij? Center? My friend, best price! You Czechoslovakia? Nejde nemilovat. Kouzlo tomu kazí jen Yandex, kterej mě za 5 éček doveze na kolej.

Tam dorazím krátce po čtvrté a ve výtahu překladačem studuji tabulky. Teplá voda jen 3 hodiny denně? Co jsem vlastně čekal, říkám si. Nové bydlení už hledáme. Neva, pár hodin spánku, studená sprcha (jakože je asi 38 °C, takže klid) a vzhůru na univerzitu.

Rozvrhu jsem se dopředu dožadoval marně, bylo mi řečeno, že courses will be organized individually with the tutors. Půl hodiny hledám kanceláře, ale nakonec se setkám s koordinátorkou, která mi zařizuje setkání se dvěma ze tří profesorů. A tady konečně začíná ten pravý bizár. Ve všech sedmi předmětech totiž budu jediný student. Jakože jeden jedinej. Já a ten profesor prostě jen. That's it.

Jan, paněmajáš pa ruskij? Malinko paněmajám, možno po engelsku paněmaját? Okay, slyším smutek v hlasu profesora. Look, you want exam? No, hádám asi ne. Good. We talk, you write, ehm, (kouká na druhého profesora)... something and we write you okay, okay?! Semestr začal včera (1.9.), já se mám stavit v pátek (3.9.), abychom se domluvili, kdy se budeme potkávat (hodiny ani přednášky tomu asi říkat nebudu).

To není všechno. Po domluvení si termínu na další schůzku, kde budeme řešit to, co jsme mohli vyřešit už teď, mě vezme na prohlídku. Ne univerzity. Učitelského sboru. Potkávám děkana, rektora, vedoucí všech kateder, všechny profesory geografie, všechny PhD. studenty. Vždycky mě usadí na křeslo a překládá mi, co říkají, protože většina nerozumí anglicky. Připadám si, jak když Schillerová jezdí vyjednávat do Bruselu v kombinaci s medvědem, na kterého se lidi chodí dívat do zoo.

Za pohodlné čtyři hodinky jsme však tohle zvládli a mohl jsem se vydat spát.

S třetím profesorem jsem se potkal včera, na rozdíl od těch předchozích mu nebylo 60 a vypadalo to, že aspoň trochu GISům rozumí. Učit mě asi nic nebude, ale ze třech předmětů si uděláme meetingy, kde se budeme (navzájem) vzdělávat. Nebo tak něco. Nevím. Zároveň budu muset nějakým způsobem pracovat na diplomce. Potkáme se v pondělí, tak se těším na další vývoj.

Mezitím jsem se setkal s pár erasmáky. Teda všemi vlastně. Je nás tu totiž přesně sedm (!). Marco ze Švýcarska, tři Španělé, jedna Lotyška, jedna Italka. Trochu jsme prochodili Jerevan. Je tu ale fakt neskutečné vedro (cca 38 °C), takže nemám žádné fotky, neb můj mobil udělal to, co chce udělat můj mozek v těchto vedrech - vypnul se.

Aratat tam vzadu

Všude na ulicích jsou každopádně pítka, což přijde dost vhod. Kafe je docela drahý (půl až dvě eura), jídlo stojí do stovky. Mimo centrum spíše pade. Taxíky jsou extrémně levné, po městě většiny do dvou eur. Skvěla možnost procvičit ruštinu. A to řízení? Albánie*Gruzie, tj. sen. Už se těším, až si půjčím auto. MHD (rozuměj 40 let starý VW transportery maskované za maršrutky) jsem zatím nepochopil.

Jo a navíc se mi podařila skvělá věc. Našel jsem jedinou silničku, která se dá v celém Jerevanu půjčit. Parádní hliníkový dělo. Zároveň je tu na prodej jedna úplně luxusní fixa, ale nejsem magor, na tom se tady musí umřít do tří minut.