Africký prolog

Než tu začnu sepisovat svoje zážitky z Erasmu ve Slovinsku, ráda bych ještě shrnula své africké dobrodružství z letošního srpna. Studuji veterinu a mým snem je stát se veterinářkou divokých zvířat. A tak jsem si řekla, že konečně v tomto směru začnu něco podnikat a vyrazila jsem na 4 týdny do záchranné stanice pro gepardy v Somalilandu. Co to je ten Somaliland? Není to Somálsko! Republika Somaliland je v podstatě nezávislý stát, který na africké poměry dobře funguje, určitě je tam více bezpečno než v Somálsku, ale zatím se nejedná o oficiálně uznávaný stát, takže ho ostatní státy stále považují za část Somálska. Somaliland má ale svoji vlajku, hymnu i hrdé obyvatele. 

Ale teď už k těm gepardům. Záchranná stanice v hlavním městě Hargeisa spadá pod organizaci CCF (Cheetah Conservation Fund), která bojuje proti Illegal wildlife trade. Bohužel, bohatí lidé na Blízkém východě mají touhu vlastnit exotické mazlíčky, kterými se stávají právě gepardi. Jejich cesta ale bývá značně strastiplná, protože pytláci je v Africe uloví ještě jako malinká koťátka a nejsou jim schopni dát adekvátní výživu a celkově životní podmínky, takže většina těchto zvířátek zemře ještě dřív, než se skrz překupníky dostanou ke svým novým majitelům, kteří jim pak ale samozřejmě taky neposkytují vhodné podmínky pro život šelmy. CCF má ale lidi, kteří jsou těmto padouchům na stopě a tak se někteří gepardi dostanou k nám, kde se je snažíme vyléčit a vytvořit jim alespoň v rámci možností pěkný gepardí život. Tyto zvířata totiž už nemůžou být vypuštěny do přírody, protože za ten kraťounký čas, který strávili v divočině, se neměli šanci naučit, jak v ní přežít. Je ale v plánu vytvořit kousek za městem větší oplocenou rezervaci, kde by si naši gepardi mohli žít alespoň trochu svobodněji. Pokud sledujete National Geographic, možná jste zaznamenali jejich nedávný článek právě o našich gepardech a jejich černém trhu a kampaň "Think before you like", která nabádá lidi k tomu, aby se zamysleli předtím než olajkujou nějakou strašně roztomilou fotku geparda na vodítku nebo v šatičkách, protože právě sociální sítě jsou jeden z hlavních důvodů, proč lidé chtějí doma chovat gepardy.

A co jsem tam dělala já? Byla jsem dobrovolník, takže jsem tak různě pomáhala ošetřovatelům i veterinářům. Mezi každodenní rutinu patřilo chystání masa pro gepardy a krmení (tolik masa jsem nenařezala za celej život!), uklízení výběhů včetně určování fecal score, trénink pomocí masíček a clickeru, abychom mohli dělat běžné veterinární úkony jako je očkování nebo odběr krve za plného vědomí a v neposlední řadě enrichment. Enrichment je všechno možné, co zvířatům v zajetí zpříjemní a obohatí den. Patří sem například hraní, takže jsem běhala kolem plotu nebo i vevnitř výběhu s kusem usušené velbloudí kůže na provázku a gepardi běhali za ní a snažili se ji "ulovit". Nebo jsme používali různé míčky a všemožné hračky. Občas jsme jim dali kartonovou krabici od lupínků s pár kapkami esence lišky nebo zajíce, nebo jim někam ve výběhu schovali krmení, aby ho museli chvilku hledat. Zvířata která jsou ve výběhu sama jsme kartáčovali. 

Mezi práci veterinářů zase patřilo každodenní dávání léků a injekcí nemocným zvířatům. Rutinní odběry a vyšetřování krve a trusu (to se takhle jeden den každýmu gepardovi nasypali na maso třpytky jiné barvy a druhej den jsme věděli který hovínko je čí). No a pak záleželo na tom, co se zrovna dělo. Několikrát jsme dělali kontrolní rentgeny a ultrazvuk, dvakrát jsme dávali gepardy do anestezie, když jsme museli prohlídnout v jakém stavu jsou eroze v dutině ústní a když jsme zašívali poraněnou tlapku. U těchto procedur jsem měla na starost monitoring životních funkcí, protože jsme tam na to samozřejmě neměli žádné přístroje, takže jsem měřila teplotu, srdeční frekvenci pomocí fonendoskopu, dechovou frekvenci, CRT a saturaci krve kyslíkem pomocí pulsního oxymetru. Naší rolí bylo ale také prohlížení orgánů velbloudů, které jsme používali ke krmení, abychom odhalily parazitární cysty v mase dřív než si je zavlečeme mezi gepardy. Dalším úkolem bylo trochu korigovat populaci pouličních psů a koček, takže jsme je očkovali, odčervovali a kastrovali, což bylo nakonec asi to nejdobrodružnější ze všeho, protože to byla víc divoká zvířata než většina našich gepardů.

Kromě toho, že jsem byla nadšená z práce s gepardy, jsem taky byla nadšená z lidí, se kterýma jsem trávila čas. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem tam poznala výborného wildlife veterináře Imana Memariana, který nás mlaďáky v poobědní pauze učil o různých chorobách a anestezii divokých zvířat. Těmi mlaďáky myslím náš vet tým, který se skládal z mladé veterinářky Anahi z Ekvádoru, amerického veterinárního technika Tylera a mě a pak tam byla ještě mladá chovatelka Melanie, taky z USA. Tuhle partičku jsem si opravdu oblíbila, protože nejenže s nima byla sranda, ale také se mě všichni snažili něco naučit. Po večerech jsme chodili hrát fotbálek, tančit salsu, nebo jen tak posedět do blízkého hotelu Ambassador, kde bydleli naši další mezinárodní kamarádi, kteří v Hargeise pracovali v různých neziskovkách nebo na ambasádách. Takže sociálního života jsem si tam užila mnohem víc než jsem čekala. Jednou jsme dokonce byli pozváni na nějakou vznešenou akci, která vlastně nevím moc co byla, protože všechny proslovy byly v Somálštině. Pořádali to ale Somalilanďané, kteří část života žili v USA a vrátili se a hodně se tam zdůrazňovala nezávislost žen a Somalilandu. Hlavní ale bylo, že jsme se mohli pěkně obléct a podívat se do sálu, kde probíhají svatební hostiny, což byla ta nejbělejší a nejzářivější místnost ve které jsem kdy byla :D Jednou jsem si ale vyjeli i na výlet mimo město, do hor, kde jsme pozorovali spoustu divokých zvířat, včetně hyen, to byl taky opravdu krásný zážitek. 

No, co říct na závěr? Asi jste pochopili, že se mi tam fakt líbilo a jsem mega ráda, že jsem se k tomuto počinu rozhoupala, protože to byla opravdu nedocenitelná zkušenost. A pokud to čte nějaký student veteriny nebo i kdokoliv jiný, kdo by si chtěl zkusit takovéto dobrodružství, rozhodně mu pobyt v Hargeise doporučuji!