Dvě hraničářovy učenkyně v Turecku

Vzali mě do Norska v Bø! Ale o tom až jindy.

Adél, kamarádka z fakulty, je na Erasmu v Trabzonu (východ Turecka u Černého moře) a já se zajela za ní podívat. Psala mi, jak jsou všichni hodní, takže při mém příjezdu jsem měla nasazené růžové brýle. První hořká zkušenost se mi stala už na letišti v Istanbulu, kdy mi prodali předraženou simku a ona fungovala jenom hodinu. Baklava v Trabzonu to naštěstí vylepšila, i když jsem tam s velkým báglem vypadala úplně nepatřičně. Každopádně cestou na místní minibus, na který stačí kdekoliv mávnout a on sám zastaví (zastávky a jízdní řády neexistují), mi jeden Turek v tmavé uličce nabídl sex a šáhl na zadek. Naštěstí důrazný český "Ne!" a nastoupení do minibusu ho odradilo. Adéla se mi vysmála, že to se jí tu ještě nestalo.

Další den jsme vyrazily do hor Kaçkar. Přijely do vesnice Ayder bez plánu a za tmy. Zeptaly jsme se místních u zavřeného kempu, jestli si tam můžeme postavit stan, že brzy ráno vypadneme. Chlápek nám radši doporučil dobře vypadající altánek kousek od silnice v lese. Nadšené, že máme takový hezký místo, jsme se v osm ukládaly do žďáráku, když dole na silnici zastavilo auto. Pak se na schodech k altánu objevil nějaký chlap, kouknul na nás a schoval se za strom. Hledáme pepřáky, ty by nás určo zachránily. Po nekonečné asi minutě se týpek odplížil a my vůbec nevěděly, co dál. Co nám chtěl? Co když o nás někomu řekne a v noci přijedou a na tajňačku opilí Turci a něco se semele? Nakonec rychle balíme věci a padáme pryč. Nenápadně se plížíme přes osvětlenou ulici do tmavého kempu, kde zavrhujeme jak modlící místo, tak opuštěnou restauraci. Kolem fotbalového hřiště, kde si jeden sportovec dává kolečka, využíváme naše znalosti z Hraničářova učně a ve chvíli kdy by nás mohl vidět, se nehneme ani o píď a on nás určitě nezahlídl. Nakonec jsme našly místo ve svahu v lese za stromem, zalezly do žďáráků a snažily se spát. Trochu nám to komplikoval strach, halekajíci řidiči na silnici a pobíhající černí psi. Ranní hlášení z minaretů se zdá jako záchrana a konečně jsme mohly vyrazit do zasněžených hor.

Chůzí a stopem na ledu jsme se dostaly do poslední opuštěné vesnice a vydaly se údolím k nejvyšší hoře Kaçkar (3931mnm). Cestou jsme potkaly jen místního fotografa, co nám řekl, že se tam fakt kvůli ledu a sněhu vylézt nedá. Po chvilce se za námi ještě vrátil a dal nám malý hlasitý bombičky a zapalovač, proti medvědům, páč kousek výš viděli jeho stopy. My se nakonec rozhodly, že místo hory dáme jezero, i tak to bylo daleko a do půl lýtek ve sněhu. Další den jsme přecházely hřeben, chvilku i po velký cestě, kde jsme náhodou narazily na nastartované auto, půlkou nahnuté ze srázu, nikde nikdo, ale v poho, protože měl supr pojistku v podobě tkaničky ovázané kolem metrového kamene. Klasika. Poslední den nás už čekal jenom sestup, kdy jsme koukaly z hory a věděly jsme, že podle Mapy.cz má být 3km a 1km výškový pod námi pěšina zpátky do Ayderu. Z vrchu to vypadalo kousek, sněhem, šutry a konec lesem, pohoda. První kilák i celkem jo, klouzání prašanem na zledovatělém sněhu, úplný sen. Pak přišli místní kytky a kameny ve výšce naší kleče, nicméně šlo spíš o typ rhododendronu. Brodění takovým terénem, sněhem a přeskakování přes potoky nám dalo celkem zabrat. Nakonec jsme fakt objevily tu pěšinku[j1] velikostí kozí stezky, místní zarostlý lázně s motorovkou a i most přes řeku do vesnice, kde nás hned někdo ještě celý zabahněný pozval na turecký kafe.

Pár dní v Trabzonu se neslo v duchu školy, povídání s místními profesory, pozvání na snídaně, kafíčka i obědy, vaření místních hamsi (čerstvé ryby z Černého moře) a baklavy. Nabraly jsme síly a rozhodly se zkusit navštívit trochu výbušnější část Turecka.

Padlo to na Munzur hory kousek od města Erzincan. Brzy ráno jsme se minibusem dostaly do vesnice Alpkoy, z které jsme chtěli za pár dní dojít do Ovaciku. Dozvěděly jsme se ale, že potřebujeme povolení od místní Jandarmy (turečtí vojáci), protože se v těch horách bojuje proti "teroristům" neboli PKK (kurdský odboj). Úplně se nám nechtělo jít do hor, kde se bojuje na tajno a šly jsme se zeptat do místní základny. Přivítalo nás 10 ozbrojených vojáků a pozvalo nás na čaj. Když jsme v tomhle obležení stoupaly základnou ke kapitánovi, Adél říká: "Neboj, ti jsou hodní, kdyžtak mám pepřák." Jasný, to by nás zachránilo. Kapitán i všichni řekli, že je to tam mega nebezpečný, nekompromisně nás naložili do auta a odvezli zpátky do města. Co teď? Našly jsme si, že asi 20 km daleko je taky trek v horách. Stoply jsme si tam první auto, kde nám místní pastevec z hor, řekl, že i ty předchozí hory by byly v klidu. Druhý stop byl snědší týpek s malým náklaďákem. Vzal nás rovnou k němu "domů" pod hory na naší druhou snídani. Vypadalo to jako napůl rozbořený a napůl nedostavěný barák, s harampádím kolem, roztomilým psem, garáží pro dvě chudinky hubený krávy a slepice, s vodou z trubky ze země a tak. Vyndal něco k jídlu a pak schovaný ÁKáčko pod bundou. Doteď si nejsme jistý, jestli to byl Kurd nebo voják v utajení. Ale řekl nám, že v horách jsou zlí lidi, co nás zajmou a zabijí, ať tam určitě nelezeme. 

Dobrá, nezbylo než zvolit o dost bezpečnější variantu a to stop do random hor, víc na severu. Řítili jsme se stoosmdesátkou po silnici hodný naší rozbitý cyklostezce do hrozný díry se dvěma Turky. Samozřejmě nás nevzali kam, jsme potřebovaly, ale ke bratrovi na kafe. Kde jako vždycky pomocí google překladače nám sdělili, že v horách umřeme, protože medvědi a vlci. Že nedávno tam snědli krávu a i je párkrát napadli, naštěstí měli pistole. Co už, my prostě chceme do hor. Vzaly jsme tágo a konečně byly tam. Když nás pak večer varoval i místní pastevec pomocí pantomimy a turečtiny, rozhodly jsme přespat na cizí otevřené půdě jednoho z místních horských, na zimu opuštěných stavení. Přežily jsme, za svítání vyrazily. Hned po snídani jsme sice uprostřed hor potkaly zase místní Jandarmu, která nám zkontrolovala batohy, dala nám další emergenci číslo a doufala, že nezmrzneme. Párkrát nám přišla zpráva od těch tří tureckých bratří, že by v horách chtěli být s námi a ať jsme opatrné. 

Vydaly jsme se dál za mlhy a sněžení překročily hřeben do úžasného údolí s jezery a konečně byly fakt úplně samy. Večeři jsme po sichr uvařily 200 m od stanu, schovaly jídlo mezi kameny a doufaly, že medvěd nedorazí. Krásné slunečné ráno nám ukázalo nové výhledy i inverzi, vyběhly jsme na jeden kopec a pak scházely asi 12 km do údolí. S ledovou koupačkou pod vodopádem, čerstvými medvědími stopy, horskou živou vesničkou, a místních chlebem se sýrem a jablky, byl náš výlet úplně naplněný. Dobrý pocit dovršil až týpek, co nás hodil do místního města. Pak z něj vypadlo, že nás viděl z okna a jenom nám chtěl pomoc, zavezl nás na vyhlídku, pozval na čaj a koupil lístky na bus do Trabzonu. Typiko, ty lidi tu jsou fakt neskuteční.

Tím pro mě turecké dobrodružství pomalu skončilo i když další návštěva Trabzonu i nemocnice, popovídání s dalším učitelem u oběda a 15 min shánění dárku pro Adél, kdy jsme si obě sehnaly podobný korále na stres, typický pro Turecko, ale já ještě od ní dostala náušnice s Tureckou vlajkou. Dobrý završení bizáru, když se mi korále rozsypaly po ulici.

Turecko byla dobrá jízda, dík Adél. Příští pokračování - návštěva Bořka v Arménii.