Hodně sever.

Tákže, studium geografie mě zavedlo na jeden semestr do Stockholmu. Proč Stockholm? Protože se tu dá studovat glaciologie, protože se tu dá běhat orienťák, a protože na severu to mám prostě ráda. Dneska vám tu budu vyprávět o výletu na "hodně sever", kterej jsem podnikla v únoru, ale předtím ještě krátce k samotnýmu začátku Erasmu.

Na Erasmus jsem měla vyrážet 16. ledna, každopádně k začátku letošního roku bych řekla asi jenom to, že byl dost nepovedenej. Co den, to fuck-up, jakože fakt. Plánovanej odlet se neuskutečnil (výsledek PCR testu za 76 hodin místo udávaných 48? díky za nic). Pak se mi někdo naboural do účtu v bance a karta byla v tu ránu zablokovaná. Naštěstí jsem v tu chvíli byla zrovna na soustřeďku, takže jsem se zvládla nesesypat jenom díky fajn partě a ligrettu. Odtamtud jsem pak už úplně zoufalá volala našim a říkala: "Vždyť je teprve půlka ledna a koukejte co všechno už se stihlo posrat!". Mamka vybuchla smíchy (já se jí nedivim, toho už bylo tolik, že se tomu nedalo nesmát) a taťka řekl něco jako: "To je ten rok kovovýho buvola". Hue? "Ale neboj, v únoru začíná rok vodního tygra a ten už bude dobrej!". Ok. To není odpověď, kterou bych čekala od vystudovanýho fyzika, ale dobrá. Takže už jenom druhá půlka ledna a všechno bude zas dobrý. Fuf.

25.1. jsem teda napodruhé vyrazila do Vídně. Po pár nepříjemnostech typu čekání u Grandu mezi 1:30 a 3:00 (to jako sama holka fakt hodně chceš), nebo neschopnost zaplatit si lístek ve švédský MHD (protože zablokovaná karta, žejo), se mi povedlo dostat na koleje. Pak buvola vystřídal tygr a co si budem, fakt se to zlepšilo. Škola párkrát týdně a online, spousta času na všechno, to vyloženě vybízelo k tomu něco podniknout! Měla jsem akorát čas na to se na kolejích pěkně zabydlet, koupit si kolo, seznámit se se spolubydlícíma a zajet na návštěvu za Ondrou do Uppsaly, než jsem vyrazila ještě trošku víc na sever - do Kiruny.

Kiruna je švédský město, který leží za polárním kruhem, a za svou existenci vděčí těžbě železné rudy, která tam probíhá. Za jeden den tam toho vykutaj tolik, že by to stačilo na postavení 7 Eiffelovek, hustý. Bohužel země pod centrem města kvůli těžbě začíná být decentně nestabilní, takže Švédi dělají co? Město stěhujou. Jakože fakt, do roku 2033 to musí být všechno finito včetně přestěhovanýho kostela a dalších poměrně velkých baráků. Místní Saamové úplně nemají radost z toho, že jim tady Švéďáci vykořisťujou území, který bývalo jejich, ale co s tím nadělají. Prachy jsou prachy, a pokud jim udržení tohoto dolu stojí za přestěhování města, tak se jich v tom musí točit asi fakt zatraceně hodně.

Zpátky k výletu: Jak mě něco takovýho napadlo? Potřebovala jsem trochu utéct od reality a zresetovat se po tom příšerným začátku roku. Ale to, jak se to všechno nakonec sešlo, bylo nečekaně neskutečný.

Takže pěkně popořadě. Před několika lety jsme s našima byli na dovolené, kde jsme potkali týpka, co v létě bývá na Špicberkách a zimy tráví v Kiruně nebo na Sibiři - Rémi, seznamte se. Když mi vyprávěl o tom, jak v zimě na severu teploty můžou jít až k -40°C, věděla jsem, že to si chci někdy zažít. Sice nejsem úplně milovník zimy a trochu se bojím tmy, ale prostě mě to z nějakýho důvodu lákalo. Když jsem pak od Ondry slyšela o tom supr nočním vlaku, do kterýho ve Stockholmu večer nastoupíš, a ráno se probudíš na severu, nebylo moc o čem. Odjet někam tímhle vlakem mi přišlo jako ideální nápad na to zmáčknout tlačítko "restart". Hledala jsem teda místo, kde bude zima, tma, a bude se tam dát běžkovat. Nakonec jsem vybrala Kirunu, protože když už na sever, tak pořádně. Koupila jsem lístek, zabookovala Airbnb a napsala Rémimu: "Čau, v únoru budu v Kiruně, nebudeš tam náhodou taky?".

Odpověděl, že tou dobou bude zrovna na husky-tour, ale že můžu zůstat u jedné skvělé holčiny z Česka, která pracuje na husky farmě kousek od Kiruny. Prej je stejně stará jako já a určitě si budeme rozumět. "Scheiß aufs Airbnb, bei uns ist es mehr spaß!" (v překladu "Ser na Airbnb, u nás je větší sranda!"), napsal mi. No vlastně proč ne? Zrušila jsem teda rezervaci a doufala, že všechno klapne. Přece jenom, jedu do pěkný kosy, a jediný, co mám, je příslib od Rémiho, že můžu zůstat u nějaký jeho kámošky. No uvidíme, aspoň to bude trochu dobrodrůžo, říkala jsem si.

8. února v 18:11, přesně podle plánu, se vlak rozjel směrem na sever. Jupijéj! Holky v kupéčku byly všechny moc velký sympošky a stihly jsme se trochu seznámit, než vlak 20 kilometrů za Stockholmem zastavil a ozvalo se hlášení "čekáme na signál, nevíme, jak dlouho to bude trvat". Holky tímhle vlakem očividně nejely poprvý, protože každá z nich vytasila historky o tom, že tuhle to mělo 10 hodin zpoždění, tuhle museli nakonec jet busem, a tak podobně. Hm, to neznělo úplně příznivě, a obzvlášť ne když jsme na tom stejnym místě stáli 5 hodin. Rozhodla jsem se jít spát, že prostě uvidím ráno, když zrovna v tu chvíli se vlak rozjel. Opačným směrem (čti zpátky do Stockholmu).

Když jsme o půlnoci dorazili zpátky na T-Centralen (stockholmskej hlavák), šla jsem se na chodbičku poptat lidí okolo, co o tom soudí. Tam byl takovej zmatek, že jsem měla pocit, že jsem se teleportovala někam na Balkán. Máme vystoupit? Nebo někam pojedeme? Hue? Dz? Proč nám nedaj žádný informace? Když někdo prohlásil, že slyšel něco o snídani zadáčis, usoudila jsem, že vystupovat teda asi nemáme. Ze zbytků baterky jsem ještě napsala Svátě: "Ahoj, já jsem Eliška, Rémi říkal, že pro mě přijedeš na nádraží. Budeme mít asi trochu zpoždění, cca 8 hodin.". Odpověděla: "Super, aspoň nemusim brzo vstávat!". Domluveno, šla jsem spát.

V 9 hodin mi zvonil budík, že za chvíli máme být v Kiruně. Byli jsme sice v Söderhamn a do Kiruny zbývalo ještě tak tisíc kiláků, ale co už, aspoň jedeme! Taková cesta polárním expresem ale vůbec není nuda. Vlastně jsem ráda, že jsem jí celou neprospala, protože lidi, co jedou na sever jsou všechno, jenom ne nudný. Někdo se tam prostě přestěhoval, protože ho nebavil život na "jihu", pár lidí tam jelo na ultramaraton, a tak. A jak někdo večer říkal, že bude snídaně zadáčo, tak u toho to nezůstalo. Celodenní neomezenej přístup ke kafi, džusíkům a sendvičům? K tomu nám vrátí polovinu ceny jízdenky? Poradím! Vlastně jediný, co týhle jízdě chybělo k dokonalosti, bylo, že jsem s sebou neměla ligretto. Fňuk, jak mě vůbec mohlo napadnout nechat ho doma?!

Po 23 hodinách místo plánovaných 14 jsme dorazili do Kiruny. Tma a zima, yes! Sváťa mě nabrala na nádraží a jely jsme do Kaupinnen, což je vesnička 15 minut na východ od Kiruny, která má asi tak 10 stálých obyvatel. Prostě pár baráčků a hodně pejsků. Už v autě jsem věděla, že si budem rozumět. Pochází ze Šumavy, studuje na záchranáře, vyrábí luxusní meruňkovici, a odjela na zimu pracovat jako guide sem na sever. A trochu i psát bakalářku, ale však znáte to. Začal se z toho rýsovat fakt fajný výlet. 

U Sváti na chatce jsem dostala jasný instrukce: sprcha, záchod a tekoucí voda jsou v hlavní budově. Když si tady budeš chtít uvařit, musíš prvně vypnout topení, jinak vyhodíš pojistky. Nahodíš je u sousedů (k mýmu překvapení k tomuhle ani jednou nedošlo!). Šla jsem se na chvilku proběhnout a pak jsme si šli se Sváťou, Konradem a Patricií (další guidi, co pracujou na husky farmě) posedět do hlavní budovy. Na přivítanou se servírovala "Czech holy water" aka domácí meruňkovice. Sbohem, suchej únore. Taky jsem viděla svou první polární záři. Místňáci sice vylezli ven, řekli "pche", a zase zalezli dovnitř, ale co taky jinýho, když to tady mají furt. Kdybych ale byla bývala věděla, co mě čeká v následujících dnech, taky bych kvůli takovéhle trapárně do té zimy nelezla. Večer skončil kvalitně, když se mi ve 3 ráno nepovedlo Sváťu přesvědčit, že její postel je fakt kousíček, a určitě bude pohodlnější než gauč, na kterym zrovna leží. Tak jsem se na její chatku odebrala spát sama. Pěkný přivítání, to vám teda povim! Moc jsem se nevyspala. Zásadní chyba byla, že jsem se nedošla vyčůrat, a ono, když je venku asi -20 °C, tak to prostě radši vydržíš. Navíc se mi hlavou honilo všechno to, co jsem za posledních 24 hodin zažila. Prostě hue? Nezdá se mi to jenom?

Do Kiruny jsem jela dost bez plánu. Měla jsem s sebou věci na běžky a na běhání, ale jak jsem psala, hlavní cíl byl na chvíli prostě vypnout. Proto když Sváťa navrhla, že další den ráno můžeme jet navštívit Rémiho, kterej je se skupinou Němců na tour, nadšeně jsem souhlasila. Sváťa za volant ještě nemohla, hehe, takže jsem to odřídila po zasněžených silnicích na chaloupku k Väkäräjärvi, kde jsme daly hangover brunch, poňuchňaly pejsky a pokecaly.  

Jak je možný, že se s touhle holkou znám sotva pár hodin a už jsme jako ségry? "She's MY friend now", říkala Sváťa Rémimu. Hahah, nojo, ten to beztak předem tušil. Cestu zpátky z Väkäräjärvi jsem podnikla na běžkách. Na jezeře a na řece se bruslilo nádherně, na lesních cestách pro skútry to soupažení bylo trochu utrpění, ale někde na ty LOBy musim natrénovat. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsem v Laponsku, a že je to tady tak nádherný. 

Odpolko jeli Sváťa s Konradem do Kiruny nakoupit nože, což se tady tak běžně dělá, a mě hodili na běžkařský trasy. Upravený osvětlený trasy, a potkáš tam možná tak jednoho člověka za hodinu? OMG! Trochu jsem se tam vyndala, po pár hodinách nekvalitního spánku a 45 kilácích na běžkách už jsem měla fakt dost. Taky mi tam teda poprvé pořádně zmrzly prsty (v téhle zimě doporučuju rukavice ve sjezdech nesundávat, protože pak už prsty jen tak nerozmrznou - ozkoušeno na vás).

Tak v 6 jsem se chtěla jít osprchovat a spát, a když jsem z chatky zamířila směr sprchy, viděla jsem, že teď asi ne. Ta show, co byla na obloze, trvala asi 2 hodiny, a bylo to něco neskutečnýho. Zelený a růžový paprsky tancovaly po obloze tam a zpátky, ve všech směrech, a přímo nad náma dělaly spirály. Bylo to tak strašně hodně někde, že i místňáci místo "pche" říkali "ooch". 

Následující dny Sváťa i Konrad pracovali, Rémi byl pořád na tour, tak jsem čas trávila běháním, běžkama v Kiruně (ď Svátě za auto, který mi teda jednou nechtělo nastartovat, ale nakonec to vždycky dobře dopadlo) a pletením. Tříhodinový západy slunce, každej večer záře, přes den většinou sluníčko a vždycky kosa. Prostě to bylo ještě kouzelnější, než jsem si to vůbec dokázala představit. Tma mi kupodivu vůbec nevadila, člověk si prostě zvykne mít na hlavě celej den Lucifera, a se zimou to taky nebylo tak hrozný, aspoň zezačátku. Zimy v Kiruně jsou suchý, a tak nejsou tak nepříjemný. Jo, sice bylo okolo -15 °C, ale na běžky v thermu a bundičce úplně v pohodě. Slabší je to s hadama, protože ty se po pár minutách změní v ledovou krustu, takže na krku vás nic moc nehřeje. Jo, a věděli jste, že vám můžou zamrznout oči? Ne jako zamrznout tak, že se nebudou hejbat a vy budete moct koukat jenom jednim směrem, ale tak, že pak celej večer vidíte zamlženě. Já třeba až do tohodle vejletu ne.

V pátek se Rémi vrátil z tour, tak jsme to zase náležitě oslavili. Tentokrát byla hlavním nápojem večera místní lékořicová šmakuláda. Chutnalo to přesně jako takový ty slaný lékořicový bonbóny, který snad nikomu nechutnaj, ale každej to jí.

Protože měl další den Rémi volno, vzal mě a Martÿna (Nizozemce, co sem přijel v karavanu a úplně na random našel tuhle práci) další den na losíky jako správný "fuckin' tourists". Viděli jsme jich asi dvacet. Dojeli jsme až do Nikkaluokta odkud jsme se pokoukali na Kebnekaise a mě fakt mrzelo, že nemám čas si tam vyběhnout. Ale tak co, aspoň mám o důvod víc se sem vrátit. 

O víkendu dost přituhlo, teploty pod -25 °C už nejsou taková pohodička. Podcenění oblečení se trestá brutálním vymrznutím. Jako ideální kombinaci na sport jsem vyhodnotila dvě therma a overal, dvoje rukavice (jedny pletený, jedny lyžařský), čtyři hady, zateplený kalhoty a overalky, a dvoje ponožky minimálně. Bohužel jsem na tohle přišla až těsně před odjezdem. Taky úplně nedoporučuju sahat v těchto teplotách na cokoliv kovovýho holou rukou, protože vás to nepěkně popálí (třeba nastavovat foťák, nebo sahat na kliku od dveří, nebo tak, jauva).

Jako poslední totální zážitek byla noc na chaloupce na Väkäräjärvi. Z neděle na pondělí byla volná, tak jsme si tam se Sváťou, Konradem a dalšíma guidama udělali výlet. Bylo nás tam 7 a byl to úplnej sen. Je to chaloupka uprostřed ničeho, není tam elektřina ani tekoucí voda, ale zato je tam krb a sauna, a co víc potřebuješ? Jednu větu, která tam padla, asi nikdy nezapomenu: "I love Swedish saunas. I learned to drink beer in the sauna in Sweden and that is the most beautiful thing that has ever happened to me." Haha, jo. Byla to paráda. Posezení v sauně se spoustou skvělejch lidí, na osvěžení jdeš skočit šipku do sněhových závějí, a do toho koukáš na polární záři, jak nad tebou tancuje. Je něco víc? Bylo to každopádně nádherný rozloučení. 

V pondělí už jsem šla jenom na výlet se pokochat, abych další den byla fit na dráhu, a večer jsem vyrazila na noční vlak zpátky do Stockholmu. Tahle cesta už probíhala trochu víc podle plánu. Sice jsme nabrali hodinu zpoždění (=kafíčko a snídaně zadáčis, dík), museli jsme uprostřed noci přesedat, ale do Stocku jsme dorazili relativně včas. Stihla jsem si akorát vyprat, jít na dráhu, říct velký DĚ-KU-JU za tenhle nádhernej týden, než jsem zamířila rozmrznout do Španělska - doslova rozmrznout, protože konečky některých prstů přišly k sobě fakt až o pár týdnů později.

Na závěr bych to asi shrnula tak, že tenhle vejlet na sever naprosto předčil všechny moje očekávání. Sice jsem tam jela sama, ale tybrďo, sama jsem tam rozhodně nebyla. Děkuju všem úžasnym lidem, hlavně Svátě a Rémimu za to, že tohle vůbec bylo možný, a že mi to totálně spravilo náladu, a že tenhle zezačátku pojebanej rok začal bejt najednou zatraceně dobrej. Takže tak, za ty zmrzlý prsty mi to rozhodně stálo, a doufám že tam na sever se ještě někdy v zimě budu moct vrátit. A taky vám dám jednu radu: cestujte sami a bez plánů, je to dobrý.

Jinak další zápisky ze Stockholmu přijdou později, Erasmus je časově hodně náročnej, takže není čas , ztrácet čas. Teď užívám, zapisovat budu trochu se zpožděním.