La Dolce Vita

INTRO

Ještě před tím, než jsem odjel na Erasmus, jsem jako každý druhý Evropan pravidelně před spaním reloadoval stránky Septery a zlobil se na své kamarády, že vůbec nic o svých dobrodružstvích nepíší. Zároveň jsem se i já naivka vysmíval výsledkům Koštěteho pokusu o "Změnu pravidel" nebo Jurdovi s všeho všudy jedním článkem. Co je to za srábotky?! Chtějí psát blog, všude se tím kasají a pak tohle? V tu dobu jsem se dušoval, že až budu na Erasmu já, tak budu chrlit článek jednou za týden, budu parodovat články ostatních Erasmáků a bude to vůbec vesměs všechno strašně nadupané...

Jsou to už více než dva měsíce po mém příjezdu a můj profil zeje prázdnotou. Bára měla pravdu: "Na Erasmu prostě není čas psát články!" Kdy by je měl taky člověk psát, když se člověku otevírá tak bohatá škála možnost, dlouhá jako italské pulty se sýry a salámky. Zároveň jsem měl ale takový střední pocit, že není ani moc o čem psát. Všechny ty historky, které se mi staly, byly jakože jo jasně, mega super, ale ... připadaly mi děsně nestrukturované a vágní. Ano, můžu sice psát, jak si čas od času sbalíme po ranních přednáškách lezecké cajky a jedeme do Arca - kolébce světového lezení, nebo jak jsem se jeden chladný březnový víkend sebral a prošel jsem jeden z menších národních parků, ale ... člověk chodí a lozí po horách i v Čechách, na tom není ve své podstatě nic zajímavého. Snad jen to, že to člověk dělá o pár set km jinde. O Velikonocích jsem ale zažil takové správně laděné italské putování, které zas o trochu víc rozbilo plno stereotypů, které o této zemi a jejich obyvatelích existují - např. o oné vyhlášené italské kuchyni, bohaté a vyspělé Lombardii nebo temperamentních a pohostinných Italech. Zároveň i ten výlet měl něco do sebe, takže to snad nebude klasické klišé. Tak se pusťme do psaní...

La Dolce Vit

Mé vyprávení začnu ale mnohem dříve a na mě i lehce nezvykle - pesimisticky. Na Erasmu nemusí být vždycky všechno strašně super, něco může být i dost na pytel. Před mým odjezdem jsem moc takových negativních vyprávění ale neslyšel - vlastně jen jedno. Asi dva roky zpátky se na mě obrátila mamka s prosbou, že dcera její kolegyně je v Miláně (hihi, zas ta Itálie) a má neuvěřitelné problémy s bydlením. V tom, které měla předem zaplacené, ji podvedli a tak narychlo sehnala podnájem na indické ubytovně s odstupným velkým jako Taj Mahal. Že spolubydlící indové budou jako posvátná prasata, s tím, počítala. Že ale bude spát v bytě plném štěnic a švábů, moc ne. Milánská Universita pro ni "nemohla" nic udělat, airbnb mělo ceny větší ještě než to odstupné, holka neuměla jazyk a tak se s ní nechtěl nikdo bavit. Naštěstí jsem měl v Miláně kamaráda ze studií, který ji se z toho pomohl vysekat, takže to dobře dopadlo...

Co se týče mé smůly na patách, díky bohu to nebylo/není tak extrémní. Jen mám takové střední trápení, že jsem od Erasmu zatím nedostal ani korunu. Před odjezdem mi slíbili 390 E/měsíc. Hořce jsem spolkl slinu vědomí toho, že studenti z Česka dostávají o 220 E/měsíčně víc, zatímco Německo (kde studuji "normálně") je spolu s Norskem v té nejnižší grantové třídě. Což o to, "Zápaďákům", kteří sem přijeli v bávu a zlatou kartou to zas tak tolik nevadí, já ale docela solidně utřel. Zase, na druhou stranu, můžu být alespoň rád za nějaké peníze, ne? Sehnal jsem si tedy to nejlevnější sdílené bydlení (které ale stejně převyšuje podnájem centra Prahy) a taky nějaké študáky na němčinu, kterým jsem nabídl své lektorské služby. Žije se tu přeci jen na vysoké noze, tak ať nemusím třít bídu s nouzí. Plus mě podporu nabídli i naši, za což jsem jim neuvěřitelně vděčný a snažím se pravidelně volat <3 Jenže mé domovské UNI trvalo neuvěřitelně dlouhý čas mě imatrikulovat. Po měsíci bombardování je maily jsem konečně dostal omluvu s tím, že už to pošéfili a tak grant dostanu za měsíc. To bylo prosím pěkně před dvěma měsíci. Za tu dobu už jsem musel zaplatit kauci, tři nájmy, jídlo, cestovné, lítačku, erasmácké akce, nevyhnutelné párty a ... rázem mi zbylo z úspor, které nebyly ani malé, ani nějak velké, všeho všudy 30 Éček. A ani moje UNI, a ani moje guest UNI se nezmůžou na nic jiného, než na ploché zdvořilostní fráze typu "Vaši situaci shledáváme nanejvýš politováníhodnou... Hmmm, díky, ale nebýt rodičů, tak spím pod mostem. To že má být ten sladký život? Ale ak nepredí hora k Mohamedovi, príde Mohamed k hore".

A když už jsme u toho sladkého života. Málokdo ví, co že to vlastně studuji. Ti, kteří mě znají dobře, mají za to, že studuji na mé Alma Mater češtinu. Mí nejlepší přátelé se ale domnívají, že tam studuji polštinu. Takže prosím, jsem student der Sprach- Literatur- und Kulturwissenschaften, Fachgebiet slawische und romanische Sprachen. A proto jsem vlastně teď v Itálii, mám to tu víceméně jako jazykovou praxi.

V průběhu mého studia jsem si prošel i základním přehledem italské kinematografie. Jinými slovy: vypráví vám o kultovních národních filmech, které musíte vidět, abyste se mohli cítit, jako praví Italové, zatímco jediné, co o nich vědí oni praví Italové vašeho věku, je to, že ten film běží na kanále Italia 1, zatímco hltají na Netflixu Stranger Things. Jednou z těch černobílých kultovek je i film La Dolce Vita (sladký život), který vrcholí koupačkou protagonistů v barokní fontáně Di Trevi v Římě. Nádherná scéna <3 Do podvědomí Italů se právě tato scéna dostala jako symbol užívání si života navzdory veškerým životním nástrahám, zároveň je brána i jako symbol něčeho zakázaného a proto tak krásného. A ono to vlastně i zakázané je :D Před pár lety si udělal jeden čtyřicátník v oné kašně svůj vlastní remake této scény. Hupsnul do vody a plácal se tam jak malý Jarda. Dostal dva roky odnětí svobody.

Zpět ale k mému fňukání, které bych ale na rozdíl od pochmurné noty, kterou jsem začal, ukončil tak nějak klasicky, po Mardovsku. U nás v Trentu máme taky krásnou kašnu <3