O tygrech, svíčkové a dalších lublaňských srandičkách

Cesta z Frenštátu na Draka je dlouhá a taky ideální na to zavzpomínat si na to, co se dělo poslední 2 měsíce v Lublani, dřív než mi alkohol vymažte všechny vzpomínky.

Začala jsem chodit dobrovolničit k veterináři do zoo. Je to taková malá ale milá zoo. Moc se mi nelíbí výběh levhartů, ale zato jsou úspěšní v chovu losů, díky tomu, že je krmí kvalitními větvemi a listím. Zatím největší akce bylo opravování zubů tygrovi. Sjeli se 3 zubaři (veterinární zubaři, ne humánní kdyby se někdo ptal) z celé Evropy a 3 hodiny se mu vrtali v tlamě. Vůbec nevím co tam s těma zubama dělali, protože jsem měla na starosti anestetický protokol (čti zírala jsem tygrovi na břicho jestli dýchá a strkala teploměr do zadku).

Nejsilnější dojem ve mě ale asi zanechal dotek slona, kterému jsem mohla dát mrkev přímo z ruky do chobotu. Bylo to během veterinárního tréninku, který se tu pravidelně dělá kvůli utužení vztahu mezi zvířaty a veterinářem, aby ho neměli spojeného jen s nepříjemnými zákroky. Jo a věděli jste, že lachtani neumí pít a veškerou vodu získávají z ryb, který žerou? Takže když přestanou žrát, je to problém hlavně kvůli dehydrataci.

Taky tu objevujeme krásy české kuchyně. Vždycky jsem si pod českými jídly představila nedobrá, těžká a nezdravá jídla. Ale poté, co jsem pár z nich uvařila našim sousedům v rámci mezinárodních vařících večírků, jsem zjistila, že to není tak hrozný, naopak! Všichni se rozplývali nad naší fejkovou svíčkovou (naše kuchyně nemá takové vymoženosti jako troubu, takže jsme si museli vystačit s jednou plotýnkou a smoothie makerem, knedlík jsem přivezla z Česka když jsem tam byla na nominačkách na univerziádu), česnečkou, zelňačkou a bramborovým salátem.

Nejvíc pozornosti při těchto společných večeřích ale přitáhlo něco úplně jiného. Máme totiž první dítě. Jmenuje se Urška a je to kombucha. Možná jsme udělali chybu, že jsme ji našim přátelům ukázali předtím, než jsme jim nabídli nápoj, který vytvořila. Nebo možná to nebyla chyba, protože na nás aspoň pak víc zbylo 😃 V naších očích je ale naše Urša krásná a opravdu lahodná.

Co se týče nějakých výletů po Slovinsku, dali jsme si wine tasting v Mariboru, Velikou Planinu, Roglu, výběh na Plešu (kopčisko tyčící se nad dálnicí Ljubljana-Koper, jehož hřeben odděluje zimu od tepla, dík za tip Vojtíku) a sněhovýběh na Ratitovec, na kterej se snad ještě někdy podíváme, ale tentokrát na skialpech, pokud nám už bude štěstí přát.

Už jsme trochu prozřeli a zjistili jsme, že Lublaň není až tak bezchybný město. Je tady totiž furt mlha! Fakt každej den. Minimálně ráno. Během dne se pak většinou vyjasní, ale ne vždycky. Když máme štěstí, vidíme z naší ulice až na Grintovec a to je fakt nádhera (asi jako když jedeš z Novýho Hradce a vidíš Krkonoše). Taky tady umí extrémně vydatně pršet. A nejintenzivněji takový déšť pocítí cyklista, který nemá šalinkartu ani pláštěnku. To se pak lehce dostanete do situace, kdy už nemáte ani jedny suchý kalhoty. A sušička na chodbě je za 3 eura. Ještě vtipnější je ale na kole jezdit ve sněhu. Extrémně to klouže. Obzvlášť když vaše kolo je už několik dní zamčený u školy zámkem se zalomeným klíčem a vy se musíte spolehnout na sharovaný městský kola, který jsou ještě míň ovladatelný.

Ale nestěžuju si. Jsem ráda, že tu můžu být!