Bandaska odhaduje na 25 minut čtení 

LAPONSKO DLOUZE

10/09
 Falun - Magistrála

11/09

Kiruna - Láddjujohka

Probouzí nás první ranní paprsky, které nám svítí do tváře. Podíváme se z okna a všude kolem lesy, bažiny a nádherně nasvícené jezera. Listí se začíná zbarvovat, je tu podzim. 09:11 vystupujeme v Kiruně, chytáme bus do centra. Info zavřené, berem nějaké mapy, koukáme na fotky ohledně těžby a plánů přesunu částí města, kvůli rozsáhle postupující těžbě. Systembolaget otevírá v 10:00, kde nakupujeme potřebné věci na večerní pohodindu a obětování. Jdeme dokoupit ještě nějaké zásoby, po cestě navštěvujeme Kyrku. Berem zelenou linku MHD na okraj města, tam snad něco stopnem. Přicházíme na "hlavní tah" do Nikkaluokty a zíráme. Příkop 10m, silnice 10m a zase příkop. Totální mrtvo, jedno až dvě auta za minutu. Sluníčko svítí, vtipkovací nálada drží a cíl, musíme stopnout. "To je jako když jedeš do Pece ne? " říkám, protože jediná cesta, která 60km nemá kamaráda a vede sama do hor.

Najednou staví auto, strašně milá paní nás svezla 20 km. Ondra si to dává ve švédštině a dozvídáme se zajímavý fakt, že paní tu žije od 12 let a má ráda tmu. Zíráme! Vystupujem a opět padají vtípky. Tentokrát o dětech z Kiruny, které určitě na poškole čeká, "Napiš 100krát Tma je dobrá, mám rád tmu!" Vyskakujem, za pár minutek stopneme Rumuna, který tu přes léto už několikátým rokem pracuje v lese např. sázením stromků. Jede si na konečnou pro 2 kola, které mu někdo ukradl, ale po měsíci je vrátil na stejné místo, takže si je vlastně a pouze půjčil. Údolí se začíná otevírat a vidíme tak parádní kopce až nám připomínají fjordy. Nádhera, čučíme jak dva malí kluci. 

Podzim v plné parádě, nekonečno barev, modro, prostě den jak víno. Stopli jsme krásných 65 km a začínáme náš trek Kungsleden. V plánu máme pouze severní část, zhruba 120 km, jinak samotný z severu na jih měří přes nějakých 440 km. To jindy. Po 300 m stavíme. Dáváme kochací a obědvací pauzu na luxusním kopečku s kapličkou a výhledem na naše vysněné fjordy. Začínáme je pojmenovávat a držíme se toho po celých 5 dní. Na Laponsko celkem teplo, bereme jenom trička, proč sebou taháme tolik teplého oblečení? Blbci. Pohodu u obědu těžce kazí zvuk vrtulníků, který je tu celkem na denním pořádku. Movitější lidé kupují helikoptéru jako pomocný přesun s výhledem a zážitkem směrem na ubytování. Balíme, vyrážíme. Fakt je hic. Luxusní břízy všude kolem, barvy, však už jsem to psal. Nádhera. První jezírko, celkem teplíčko až na vodu a Ondra jde do boje. Dává pár temp, Bandaska srabí, prý si to vybere jindy. Na stožáru vlaje sámská vlajka, která je fakt bombózní. Objevujeme velké jezero, po kterém je možnost přesunu pomocí motorové loďky za peníz, ale ne, díky. Začínají dřevěné chodníčky, které tu opravdu pořád, ale nikomu to nevadí, protože je to fakt paráda. První hora odteď nese jméno Hora Osudu. Hele přístřešek u "přístavu". Jdeme to omrknout a shodujeme se, že vydatných 8 km, které jsme zdolali stačí. Tady přespíme a uděláme si to pěkný. Připravíme si spaní, bereme sluneční brýle, péřky a jdeme k vodě s narozeninovým pivkem. Nádhera. Čisto, vymeteno, barevno, rameno řeky s molem a připíjíme na veterána Bandasku, který snad lepší narozky ani mít nemůže. Skål! Jsme rozteklí. Blaho. 

 Odhadujeme, kde tak asi bude západ sluníčka. Slunko zapadlo, kosa jako prase. Řeka tomu dává silnější voltáž. Hele, támle ještě na tu levou půlku svítí sluníčko. Ajo. Takže tento kopec se jmenuje půlky. Jdeme raději spát, povídáme si a najednou oba vytuhneme. 00:23 na počest Bandasky máme budíček, dáváme vzdělávací chvilku s hvězdářem Ondrou. Je ale neskutečná kose, lehce pod nulu, ale pocitovka hluboce pod nulu. Je vidět Castor a Pollux, Ondra je v sedmém nebi. Mlíko dráha svítí až z toho oči přecházejí. Ondra po 45 min končí směnu, Bandaska vytrvává a dává zmrzlých 105 minut. Kosa jako kráva s parohama (los), dávám i rukavice na nohy, je to fakt tvrdý.

Tímto bych chtěl poděkovat Švojtovi za zapůjčení prvotřídního vybavení v podobě spacáku a nafukovačky. Kdybych tu měl svoje věci, tak bych to už asi nezvládl nikdy napsat. Moc děkuju!

12/09

Kebnekaise

Dobré ráno. Dobré. Ujistil jsem se, že nejenom já jsem byl na tom v noci lehce hůř, ale i Ondra. Řeka nám dala, co proto a také měl nasazené rukavice na nohou. Jaká paráda. Jací kreativní kluci. Neskutečná kosa a Ondra přichází s vychytávkou, balíme, jdeme, nesnídáme. Dobře, tak jo, pojďme to zkusit. Vyrážíme v péřkách, mega kosa a až bude pěkný plácek, stavíme a dáme snídani. Krosíme dřevěnou lávku, která kříží přítok potůčku do jezírka, vzadu velmi vyklidněně pasoucí se losice. Dobře, stavíme, snídáme. Jezero, losice, vodopád, co víc si přát. 

Balíme, "valíme". Přichází ode mne první kvíz. Ondro, představ si situaci. Jsi Sob. Ano. Jak se jmenuje žena soba? Sobice? Možná, ale líp zní Sobka, takže to je sobka. Mají děti. Holku a kluka. Jak se jmenuje holka? Sobička. Jak se jmenuje kluk? Sobec! Správně. Sranda je a musí být. Přecházíme mostek, přes pořádný kaňon. Hele, kadiboudy, dem je zkusit. Výhled bravůrní, prostě na všechny naše fjordy, včetně Hory Osudu. Přicházíme na Fjällstation, prostě vesnička jak los. Žasneme, lidi v džínách, županu a my dva mastní fleci mezi nimi. Jdeme se zeptat na info, jak to vypadá nahoře, popřípadě jak dlouho se tam chodí. Dneska to počasí jde, ale dneska už tam nechoďte je pozdě. 13:40. Normálně lidi vycházejí v sedm. My ale poběžíme, no tak asi to snad stihnete, vemte si světla. Dobře, děkujume. Dáváme poslední papání v podobě brusinkového chleba a bánánu, balíme, valíme. Trasa cirka 9km a 1800 převýšení se nezdál jako dobrý nápad, ale ani jako špatný. Indiánský běh u nás vydržel chvilku, pak jsme ťapali po svejch. Prnví sníh, schováváme lahev s vodou. Potkáváme první lidi. Jdeme do sedla, kdy na levou ruku máme Horu Osudu, na pravou kam jdeme máme Vartana. Proč tak vlastně pojmenováváme kopce? Protože jejich původní názvy jsou sámské a těžce se dají zapamatovat, natož vyřknout. Začíná foukat, sníh přibývá, přelézáme Vartana do údolí a před námi další kopec. Svarta. Svarta ten má hodně. Hlavně převýšení, sněhu a zleva blížící se sněhová vánice, kterou nám připomínají lidé, se kterými míjíme. Hele sníh! No a co? ... Začíná zima! Drž hubu... Vtípky nás neopouští, snažíme si nepřipouštět nic špatného. (Pro ty, kteří neznají, jsou to proslulé hlášky z filmů.) První chata, dáváme mňaminu, nugátek a čokošku. Vidět moc není, spíš pouze od tyči k tyči. Vichr. Na poslední značce nastavujeme pro jistotu bod, abychom mohli využít gpsky Zpět na start. Vrchol, tak jsme tu. To nesedí. Ještě máme jít tak 30 metrů. Mlíko jak blázen, fakt nic nevidíme. Poté jdeme ještě kousek a stěna jak bejk. Jo to bude asi ono. Škrábeme se v teniskách nahoru na horu. Šikmo vlevo, šikmo vpravo. Malými krůčky se dostáváme tak na nejvyšší horu Švédska, Kebnekaise 2099 m. n. m.  

Pouze tedy na jižní vrchol, na severní nemáme vybavení. Pár metrů před námi vidíme pána na romantické procházce s pejskem po úzkém hřebenu. Snad zkušeňák. Otočka a mizíme s vykřičníkem zpět. Zapsání do knihy a mizíme. Klouže to, sranda je to tak z půlky, ale dobrá. Vyzvedáváme lahev, sbíháme do údolí. Za krásné 4,5 hodiny jsme zpět. Jdeme se ohřát do turistické budovy, kde je info. Jdeme na pátrání, kde to vlastně dneska budeme spát, protože za 750 sek/noc. Dobrý, díky. A to jsme se dopředu připravili, zakoupili jsme si švédskou turistickou kartu, abychom měli ubytování co nejlevnější. Heliport a její "čekárna" nás zachraňují a my máme snad místečko. Ohříváme se, co to dá, všichni okolo vínečko, pivíčko, točí se na večeři a my nic. Koukáme na stolek a tam místní delikatesa v podobě sobího a losího masa. Klobásky, prvotřídní mini stejček atd. Když se vezme cena s vydělí se Bandaskou a Ondrou, tedy to šábneme na půl, tak se to dá a my si tak dopřáváme top strop mňaminu. Učíme se vychutnávát okamžik. Opět Obětováváme. Za chvíli zavíračka, bereme nekonečno vrstev na sebe. Předpověď nic moc, máme lehce strah a tak ji na lehce na černo odemykáme ve spodním patře dveře do chaty, co kdyby náhodou. Snad nám nikdo nezabere naše spaní. Dobrý, je to volný. Po lehčím tunningu v podobě přidané palety jdeme spát. Zalízáme do spacáků, ale najednou světla. "Dělej, že spíme. Dobře, já to budu sledovat." Říká Ondra a po očku sleduje. Světlo přišlo, bylo jich víc. Prozkoumalo "čekárnu" a zjistilo, že tady někdo spí, tak naštěstí odešli. Hodní lidé. Oddychujeme si. Chvilku povídáme, jdem to zkusit znovu. Už jsem měl na krajíčku, ale další světla. Podle hlasů, zjištujeme, že to jsou stejní lidé. Sednou si na druhou stranu od nás, jsou celkem hluční. Přemýšlíme, jestli je vypakovat, nebo jak se situací naložit, protože borci si přišli asi jenom pokecat. Chvíli děláme mrtvé brouky, ale pak nám to nedá a jdeme jim něco říct, že se tu snažíme spát. Mírně překvapení borci se nakonec ukázalo, že to jsou pořádní pohodáři. Čekárna je jediné místo, kam v tom mega větru s deštěm jsme se jak mi, tak oni mohli schovat. Každý ale z jiného důvodu. My spát, oni dát bongo. Ano, je to tak. Borci si zapůjčili dvě sklínky z restaurace a pomocí těchto sklínek si udělali bong. Dáme se s nimi do řeči a zjištujeme, že to jsou tři mladí kluci okolo 17 let z Malmö, kteří jsou zde na odvykačce, protože jinak jsou v pasťáku za kouření marihuany. Nabízí nám. Ne, díky. Zítra letí vrtulníkem na Kebnekaise a jejich cíl je, dát si na vrcholku jointa. To je vše, proč tady vlastně jsou. Celé jim to samozřejmě proplácí. Po chvilce mizí a my nechápavě usínáme a zíráme, co vše je možné. 

13/09
Fjällstation - Krokodýlí sedlo

Vyzvedáváme si krásně vyhřáté a usušené boty, které zvlhly kvůli sněhu. Dávám krásnou ranní spršku v umyvadle a můžeme vyrazit. Najednou nás ale napadlo se zeptat, kolik tak asi tady vyjde snídaně. 130 sek za jednoho. Jde to, dře to, ale přistupujeme k tomu rozumně. Ušetříme jednu snídani a zároveň si namažem a poberem, co unesem. Takže se to velmi vyplácí a my máme hodinu na to, se přejíst až nám bude špatně. Později nebudeme litovat. Krásný švédský stůl, sice bez vajíček, ale bylo tam vše. Jsme plní, ale balíme uvařená vajíčka, rozpečené namazané bulky a buchtu. Moc díky, dobrá a velmi stabilní investice. Venku ale podle předpovědi fičí vítr o rychlosti 30 až 35 m/s a je nula. A tak náš odchod ještě odsouváme, kam spěchat, že. Nacházíme s plným bříškem výklenek s krásně měkoučkou matrací, kde se dá lehnout. Topení ohřívající vám levý bok taky není nic špatného a vy si ve slunečních brýlích vychutnáváte celé krásné údolí, kudy jsme šli. Všude už panuje podzim a na vrcholcích hor zima. Nechce se nám, ale musíme jít. Strojíme se, nepodceňujeme nic. Vylízáme ven a předpověď má pravdu. Je fakt kosa, a když vylézáme na hřbet v údolí, dostáváme neskutečnou dávku větru, přímo pod pokličku. Náš plán ujít 18 km, nevim nevim. Jdeme jak slimáci, skoro nám odlítávají pláštěnky na batozích. Úzké nestabilní lávky přes potůčky jsou celkem mazec, protože vítr si s námi dělá, co chce. Ondra uznává, že je to na podvlíkačky a tak dáváme strojící pauzu. Hnedka vedle hory Fuk, kterou míjíme ze všech tří stran. Napadá nás super nápad, dát si sluchátka a zmírnit si tak trápení ve vichru, sem tam se sněhem. Shodujeme se na volbě. Jdeme údolím, vpravo Fuk, vlevo Bandaskův Kámen.  

Svačinka ve znamení buchty v závětří neurazila, ale zmrzli jsme. Vidíme naše ubytování, kam míříme. Ondra. "To je v klidu, to je vidět." Odpovídá na chatu někde na druhém konci nekončícího údolí. Šlapeme si to na křižovatku, kde z leva přibočuje červená, kterou už nepustíme. Tři kiláčky, chatka ve které dáváme sladkou mňaminu. "Dušanéé, kammášnamířenóóó" hlásám. Nevím proč, prostě je sranda a ta musí být. Dalších několik kilometrů si zkracujeme hrou na Jukebox, kdy Ondrova databáze na texty je fakt neuvěřitelná. Dáváme další jména kopcům. Vpravo jasný Delfín, vlevo Macek, Macíček, Bernardýn, Ňufík (buldoček s povadlou kuží) a vzadu vystrkuje čumák Krokodýl. Přicházíme na chatu Sälka, ptáme se, jak je to s úbytkem. Před vchodem potkáváme pána v Skinners ponožkách. "Ondro, vidíš to, to bude asi Čech." "Jojo, to znám, to jsou Snickers." Mozky máme vyplý, jdeme se raději zeptat. Paní je strašně milá. Volno máme, pro vás je to se slevou, takže 550 seků. Díky, asi budeme pokračovat. Mizíme. Stmívá se, dáváme rychlovku a Bandaskovu oblíbenou mňaminu, kuskus. Bavíme se o životě a našich plánech, je tma, začíná mírně sněžit a netaje to. Taháme čelovky, ať máme suchý boty. Stoupáme na čumák Krokodýla, je to fakt kopec s bagáží, ale nevidíme stále náš cíl. "Co to je, wtf omg, to som já pampeliška, ggg" zpívá Ondra. Nálada neklesá, naopak. Ob už jsme dost unavení. "Tady by měla být někde ta chata. Snad nebude plná. Vidim a svítí se tam. No sakryš snad bude místo, ale aspoň tam bude snad teplíčko." Přicházíme v 21:30, v nohách máme krásných neplánovaných 33 km. Hic to jej solidní, tak cca 25°C a pohodička. Na chatce tak o 9 metrech čtverečných už je 6 člověků a přidávají se k nim další dvě zmrzliny. Jdeme do trenek, je tu fakt mega vedro. Venku panuje zima, celkem vánice. Ráno bude sranda, ale to teď neřešíme, vyřešíme ráno. Povídáme, předáváme si zážitky, je sranda, nejsou suchaři, naopak. Uléháme, spokojeně unavení. 

14/09

Radan - Alesjaure

"Tyvole hoši, dáme káves?" hlásá první slovo Radan po ránu. Krásné pohodové ráno, dáváme opět naši sladkou rýži (Risgröt) jakož tradičně k snídani. Kluci mají Jetboil, zíráme jak jejich voda vře do minuty a k tomu ušetří plyn. Hazíme vtípky, cítíme, že dnes asi přichází odpočinkový den. Kluci se začínaji strojit a my se musíme smát, jaké mají oni vybavení a jaké máme my. Noaco. To zmáknem. "Máš pěknou bundu." Říkám jednomu z nich. "Tilak, dost dobrá značka." "Díky." "Zkus si to přečíst pozpátku." "Ty bláho, to je mega luxusní." Přichází další partička Čechů, kteří spali těsně pod chatou ve stanu. Těsně před odchodem si jeden z party čtyř kluků si ještě zavazuje obinadlem koleno. "Ty máš něco s kolenem?" "Nene, nemám, jenom mě trochu bolí, tady." "Pod meniskem?" Do konverzace se přidá jeden z příchozích. "To bude asi meniskus." "Ty se nějak vyznáš v kolenou? Ty jsi doktor?" "Nene, jsem hasič, ale jenom mám obě kolena na sračku." Všichni se smějeme, je sranda. Kluci šli čurdit, my jsme se protočili na kadiboudě. Krásných 5 až 10 čísel sněhu, mlha. Balíme, vyrážíme každý jiným směrem. "Hodně štěstí!" "Vám taky, snad vám vyjde zítra dobrý počásko na Kebne." "Vyjde, díky, mějte se!" První krůčky a zjištujeme, že jsme takticky velmi moudří. Opět jsme nikam ráno nespěchali, dali si na čas a máme tak krásně šláplo ve sněhu a víme, kde to jde a kde ne. Ale dost to klouže, zvlášť na dřevěných chodníčcích. Klesáme, sníh mírně ubývá. Pauza na oběd.  

Al dente těstoviny ani z daleko, ale to je život. Pěkně vykosnem, ale místo fakt libový. Naštěstí jdeme dnes jenom kousíček. Přicházíme, máme dobrý mezičas. Jsme na Alesjaure. Ptáme se, jestli je místo. Dostáváme jasnou odpověď. Ne není. Plná rezervace. Aha, tak my asi půjdeme na další chatu. Tam mají taky plno. Jak to víte? Vím to. (jen tak mezi řádky, není tu signál ani elektřina a holub zde asi nebude moc šťasten). Naštěstí s tímto pánem se o tyto chatičky stará jeho paní, která je moc moc milá. A tak když jde pán ukázat lidem, kteří měli zarezervované ubytování, co a jak tu funguje, nabíháme na paní, protože ta o nás ještě neví. Máme kliku, můžeme tu bydlet, je moc milá. Poté nás pán zasvětí a my jdeme běhat (čti indiánský běh). Podvečerní klus do nádherné osamocené vesničky na kraji jezera. Koukáme, jak chatky vypadají, je tam i pár starších původních stavení. Sluníčko je pryč, celkem kosa, vracíme se na chatu, kde se topí pouze ve společné místnosti a to kuchyni. Vybírám si svůj slíbený rest a jdu se koupat do jezera, u kterého je luxusní molo. Dávám to i s hlavou, chvíli mám pocit, že jsem kra, ale pak je to boží. Vyvařujeme si, dáváme rýži s švédským lunchmeat bez masa. V místnosti se svítí jenom svíčkami. Když nás asi chudáky uviděla jedna z paní jménem Samira, ze skupinky Belgičanů, přinesla nám sýry a potom i AdventureFood, které prý nechce, že má hodně jídla a chce mít lehčí batoh. Dáváme jako zákusek IPU, kterou jsme tahali. Jsme vyplí, tak jdeme hajat. 

15/09

Otužovačka - Divnomrak

Předpověď se vyplnila, je vymeteno, sluníčko svítí. Můžete hádat, copak jsme si asi dali k snídani. Zatím se nám to nepřejedlo. Ranní koupačka nechyběla, trochu lepší než včera, díky sluníčku. Stejně to tu vodu ale moc neohřálo. Divný.

Balíme, valíme. Další plán je Abiskojaure. Takže z leva podél jezera za nádherného asi nejhezčího dne co doposud byl. Skoro nefoukalo, teplota nic moc, ale to nás netrápí. Nechybělo ani časté zastavení a vyhlášení kochací pauzy, protože to byla fakt pecka, až z toho oči přecházeli. K obědu dáváme chleba s belgickým sýrem a tak nějak, co jsme našli v batožinách. Samozřejmě na luxusním místečku, kameni, na kterém jsme opět slušně vymrzli, ale stálo to za to. Další den bez signálu, jaká to paráda. Začínáme povídat o svých zážitcích ze stopování a je jich tolik, že čas letí a kilometry pomaloučku taky. Nezapomněli jsme si pojmenovávat kopce, protože na rozdíl od předchozího dne, bylo něco málo vidět. Na začátku byl ElCapitánek, bráchu má v zahraničí. Pod ním leží překrásné jezero Číz. Na konci údolí, kam jdeme se prsí Puding a přes údolí naproti jsou Dračí Drápy. Po cestě jsme potkali za kapitánkem Tři Věže, pak velké údolí, naše Dračí Drápy, za nimi Dvě Věže a Puding ze severní strany jsou Varhany. Scházíme už rychleji údolím a Dvě Věže svítí až tak moc, že brzdím Ondru a pořád se tam musím ohlížet. 

Ondra operuje marmeládu, snaží se z ní vyškrabat naprosto vše. "To vůbec nejde rozkrojit, to je nějaký ostrý." Ano, už máme asi hodně. Přicházíme na křižovatku, přes řeku je Abiskojaure, kde plánujeme spát. Bylo to nakonec 22 km, ale máme takovou náladu, že máme chuť jít ještě dál. Ondra mě začíná dovzdělávat o všech možných věcech ohledně druhé světové války, až jsme oba v takovém rauši, že pelášíme jak splašený a najednou zapadá sluníčko, my nic nejedli a utekla hodina a půl od křižovatky. Žádná zastávka, až na večeři, kdy stíháme vařit jen tak tak s rychleji zapadajícím sluníčkem. Hostina je na kameni, máme místní Bandaskovu vyhlášenou pochoutku, kuskus. Magnifique! Bylo to tak dobrý, že vaříme ještě jednou, samozřejmě to stejné. Zpětně pojmenováváme jezero, které je na severo od Abiskojaure. El Alamein. Začíná se pomalu stmívat, máme tu další meditační místo a lekci sámštiny. "Únor bílý, pole siiilííí." Stojíme, koukáme na hvězdy, hledáme první co jsou nejlépe vidět, protože ještě taková tma není. "Připadám si, jako když jsem oslík a ty Shrek Ondro, když spolu koukali na hvězdy" dodávám. Opravdu to tak bylo.  

Už je fakt tma, slušíme v dálce hučící řeku, kterou vede údolím v našem směru přímo z jezera. Řeka najednou hučí jak blázen, začíná kaňon, kde radši bereme čelovky, abychom viděli pod nohy. Pomalu končící les, objevující se první světla a náznaky civilizace. Achjo, ale bylo to hezký. Přicházíme na parkoviště, směrem k vlakáči a najednou projíždí obrovský nákladní vlak po jedné z nejdůležitějších tratí v Evropě. Tou je Kiruna - Narvik. Jsme celkem unavení, ale na doporučení Bořka jdeme na jistotu směrem na vlakovou zastávku Järnvägstation, kde chceme taky přespat. Je 21:09, na dveřích napsáno, že v 21:00 zavírají, ale máme kliku, jsou odemčené a nikdo tu není. Díky Bořku. Vaříme puding, který jsme čapl na Fjällstation, ale zjištujeme, že je to instantní polévka. Neva, taky fajn, hlavně, že je to teplý. Připravujeme se na spánek, já už ležím, Ondra loví hvězdy na konci nástupiště, kde je aspoň o trochu větší tma. Pak přichází, že musím něco vidět, že je to fakt pěkný. Že je tam zajímavej divnomrak mezi Blížencema a Velkým vozem. Tahá mě ven ze spacáku, já se strojím, venku je fakt kosa. Divnočmouha co se rychle mění na obloze a je to fakt pecka. Však víte co to je, já to tu psát nechci ani nemusím. Zírali jsme na to fakt dlouho, je to fakt pecka co naše Zemička všechno umí. Kouzelný. Dáváme ještě budíka na 03:30, ať vidíme jinak natočené hvězdy, vylezáme jen tak tak 03:50, ale už je celkem světlo, takže z toho nebylo nic, jen teplo ze spacáku pryč. Ale neva.

16/09

Abisko Palec - Kongres

Dobré ráno z čekárny. Jdeme pro vodu, směr kaňon. Prohlížíme si ho za světla, je to fakt pěkný. Poté si to protáhneme tunelem pod silnicí, kde hraje sámská hudba, která je fakt super. Tunel pomalovaný na tématiku Kungsleden, prostě fakt pěkný. Poté potkáváme začátek treku, který znázorňuje pruh z prken, na kterých je znázorněna cesta, kterou člověk musí absolvovat, aby zdolal celou túru. Snídaně v čekárně v podobě čínské polévky a jdeme na další průzkum. Znázorněná sámská vesnička s popiskami, co k čemu dříve sloužilo. Ondra šel běhat podél jezera Torneträsk, já se vidal do Turiststation, galerie i muzea Národního parku Abisko.

Cesta zpět byla v plánu vlakem, ale náš přímák v 16:35 byl prostě zrušen. Jede jeden vlak s jedním přestupem v Luleå, ale po krátkém zjištění, že vlak vyjde přes 1 000 sek, jdeme stopovat. Máme ceduli, dáme rychlí oběd v podobě AdventureFoodu, který nám tímto velice bodl od Samiry a jdeme na zastávku. Problém je, že na ceduli máme jedno město. A tam je napsáno, Stockholm. Přesně je to 1 339 km, což je dost, né že ne. Pak přidáváme ceduli alespoň do Kiruny. Sledujeme jak malí kluci mašinu, která zavrtává do bočnic u silnice plastové tyče pro sypače, aby věděli, kde končí silnice. V soutěži, komu zatroubí více kamionů, vyhrávám, ale Ondra na to stopl auto. Valíme do Kiruny, já vytuhl, Ondra absolvoval přednášku o životě v Kiruně, sámech, stěhování města a o práci, jako údržbář na železnici.  

Vylézáme, moc děkujeme a do minuty nám na náš palec zastaví Švýcaři. Konkrétně orienťáci. Spatřili jsme jejich lampión na čelním skle, tak jsme hned věděli, že to bude dobrý. Nakonec po krátké debatě zjištujeme od švýcarského párečku, který jel vanovat do Laponska a rád by jel na fjordy, že se vlastně "známe". Já jsem byl s Barbarou na dvou medech a to 2013 Portugalsko a 2014 Makedonie. Svět je malej, nádhera. Rozhodli se přes 5 měsíci zanechat práci, ušetřili nějaké peníze a vydali se cestovat. Chlapec tedy nebyl orienťák, pracoval jako klempíř, ale fajn týpek. Jsem mírně mimo, protože dostat z nich kam jedou, nechápe ani jeden z nás, ale neva. Někde vysedáme, kde nic tu nic, jen obchod a pár domů. Koupíme něco málo k jídlu, nemáme už nic a znova stopujeme. Ondra uznává, že je zima, začíná si brát podvlíkačky, ale najednou zase do pár minut máme stop. Tentokrát borec, který spěchá za rodinou směrem do Haparandy, ale pracuje jako svářeč v Kiruně ("I put the steel together."). Hudba celkem nahlas, za to velmi kvalitní americká pohodová hudba a na tachometru v průměru 160 km/h. V Töre jsme za chviličku, teleport funguje, za hoďku zapadá slunko, ještě kousek dáme. Vyskakujem, nestihnem zavřít ani dveře, jak pán spěchal, takže si to udělal sám, že na to šlápl a pak prudce zabrzdil. Na poprvé to nevyšlo, na podruhé už ano. Po pár minutkách další stop. To snad není možný. Zastavil nám autobus. "My ale nemáme peníze." "To nevadí, naskočte zadarmo. Já vás vezmu." zní. Jsme v šoku a štěstím bez sebe, že jsme ve Švédsku stopli, autobus. Je to doubledecker, takže jasně že jdeme nahoru, ať máme výhledy. Rychlost nic moc, vymetáme vše, ale zato je tu teplo a jedeme na jih, což byl hlavní plán. V Luleå, kde se uvolnily sedačky ve předu, hnedka tam jdem. Už je tma, v Skellefteå jsou čekárny tentokrát zavřené, jdem zkusit stop, protože nejbližší bus jede 05:30. Je ukrutná zima, posílíme se jedním teplým burgříkem v MAXovi, který neskutečně bodl. Zkoušíme stopovat tentokrát už na hlavním taku E4. Stavíme borce. "Kam jedete?" "Do Uppsaly." Doporučí, ať si vezmem taxík. Jak geniální. Za chvilku stavíme Vikinga, který se pro nás vrátil a pomáhá nás poposunout na okraj města, kde jsou benzínky. "Tady bude mnohem lepší místo na stopování a hlavně je tu teplo." Děkujeme mu. 23:30, nekončíme, zkoušíme dál. Pod světli nic moc, ale nevzdáváme to. Těsně před půlnocí jdeme na ještě jeden burgr ke konkurenci, do Kryssetu. Už jsme hotoví, pravděpodobně nic nestopnem, jdeme hledat místo na přespání. Nakonec jsme našli nájezdovou rampu u kongresového centra, které spadá pod 4 hvězdičkový hotel Aurum naproti přes silnici. 

Pracuje v Castrolu a frčí na schůzku se zákazníkem. "Mám sklus, ale proč bych vás nevzal, když mám místo." Bydlí ve Stockholmu, tam jede i dnes, ale má na 2 hoďky schůzku v Söderhamnu, což je tak 90 minut jízdy. Nevadí, každý kilometr se počítá. Pořád má nějaké pracovní hovory a najednou jeden z posledních je, tak 20 minut do místa schůze, že se schůzka ruší. Co to znamená? Že jede do Stockholmu. "Máte fakt neskutečný štěstí kluci, hodím vás domů." Ještě si povídáme a dozvídáme se, že John je z Jamajky a v 16 letech jeho rodina utekla do Švédska kvůli politické situaci. Čerstvě rozvedený, má dvě děti, ale jeho práce ho strašně baví, protože jezdí pracovně po Švédsku. Já si vystupuji v Gävle přímo na vlakáči a po obdržení vizitky, že se na něho můžeme kdykoliv obrátit, se s ním a Ondrou loučím. Ondru vyhodil v Uppsale přímo před dveřma, co víc si přát. Já jsem sedl na vlak směr Falun. Přijíždím okolo 19:00 na vlakáč a jdu pěšky přes Falun "domů". Luxusní týden s ještě luxusnějším počasím a zážitky. 

Osobně doporučuje
  Bandaska & Ondra 

Kdo má chuť se podívat na více fotek, zde jich pár je.