Přijel chill

Leden v Lublani byl docela nůďo. Hnedka po návratu z Vánoc a Silvestra jsme zůstali doma s covídkem. V tý naší mini kukani to byl docela boj. Chudák Víťa už definitivně zjistil, že jsem totální šílenec, když musel každej den zhruba tak v 10 večer čelit mým návalům energie, která se nashromáždila za celej den sezení na té nejmíň pohodlný židli na světě, který se projevovaly poblázněným pobíháním a poskakováním na těch asi 2 metrech čtverečních. Kombinace uvěznění a stresu ze zkoušek holt udělá svý.

Po ukončení karantény jsme si mezi zkouškama občas zajeli na běžky na Planicu a dali si výšlap na Veliki Snežnik, abych svoji přítomnosti poctili jednou i hory na jihu Slovinska.

No a pak přijela Ela, Vesko a Honjan a s nima samozřejmě vlna chillu. Nakonec to sice zas taková pohodinda nebyla, ale zato jsme toho stihli fakt spoustu. Konečně jsme dali ty skialpy, bohužel na zbytcích tvrdýho sněhu, ale užitý to bylo! Pak luxusní loby pořádaný tatínkem jedinýho slovinskýho lob reprezentanta. Zařízla jsem všechny naše kluky, ale pak jsem zjistila, že nemám desítku. Hlavní je, že jsem si závod náramně užila, krásně si zamapovala, zafikala na louce i v lese a zjistila, že jsem na tom fyzicky jenom trochu špatně. Ale jako jo, příště to pořadí kontrol budu kontrolovat :D 

Když jsme se nabažili zimních radovánek, vyrazili jsme za Chorvatským sluncem a to už byla klasika. Každý ráno klusík k moři, koupačka, burek k snídani, lezení na luxusních skalách a sprinty v ještě luxusnějších přímořských městečkách. Skoro jako loni (jo, i pivní v historickým centru byly). Uteklo to jako voda, protože.. ten čas tak rychle letí, když se člověk dobře baví 😉

(foto Honjan, Ele to bude ještě chvilku trvat ;) 

Po odjezdu české posádky už nezbývalo než to tu nějak ukončit. Rozloučit se s tratěma v Planici, rozloučit se výbornýma obrovskýma obědama v restauracích za 4 eura, rozloučit se se zoo - to teda probíhalo ve velkém stylu - natáčeli nás, jak přitlačujeme kalíšky s pijavicemi lamám alpakám na břicha (nová převratná metoda neinvazivního odběru krve u zoo zvířat) a prý budu ve zprávách. Trochu si zastresovat s tím, jestli nakonec získám všechny kredity (veterinarska fakulteta is love) (btw furt to nevim). Rozloučit se s těma pár zimníma erasmákama, kteří v Lublani ještě zůstali, předat štafetu Zuzce, dát poslední burek a čau!

Jak jsem psala, nebylo to vždycky úplně růžový, ale spoustu skvělých zážitků taky bylo a ověřili jsme si, že Slovinsko je fakt skvělá země. Určo se někdy vrátíme, protože tam toho je ještě hoodně co objevovat.

Tímhle to snad ale ještě nekončí. Stay tuned 😉