Přijel diskomfort

Prohlídka Jerevanu naklid, brunch a vloupání se na stadion Hrazdanu (Jerevanskej Hajduk) taky v klidu. Konference protugalskýho profesora se skládá z 40 fotek Portugalska. Any questions related to the topic? It was very scientific, thank you for this presentation. May I ask you, what do you like the most about Armenia? nezklamou arménští studenti. Závodění na motokárách v 40 let starým sovětským parku prostě nemůže bejt špatný, a taky že není.

Večeře a pár pivek, Bára poznává erasmáky. Konečně se mnou někdo prubne vykalenou koupačku v místním bazénku. Druhej den mám prezentaci na svůj projekt já, otázky opět nezklamou. What places did you visit here? What do you like the most? What is the best place in Yerevan? Věda 100 %. Den malinko pokaženej Bářiným extrapěkným pádem na elektroběžce (jinak se tu pohybovat nedá) zakončujeme pivníma ve dvou. Sudoku included.

No dost bylo města žejo, čas na hory. V Jerevanu teda totálně prší, což znamená, že na horách sněží, takže klid a mír a ticho a diskomfort. Půjčujeme sněžnice a tágem se to ženeme do Gegham mountains. Dáme 60 kiláků, to bude na tři dny tak akorát.

No nebylo, žejo. Bylo to sakra moc. Sníh začal po -1000 metrech (zhruba, trochu jsme po těch pivních v tom tágu vytuhli). Chceme dojít k jezeru, ale to nedáme ani za nic. Píchnem' to někde doprostřed ničeho skoro za tmy, hodinu vaříme sníh a já zjistím, že mi nefunguje károška. Na sněhu extra super. Batohy beru zavděk.

V tom něco prochází okolo stanu prašanem. Beru čelovku a s Bárou na sebe koukáme. Je to liška? Vlk? Medvěd? S bojácností kuřete otevírám síťku do předsíňky a volám jestli jsi zvíře, jdi pryč. (teda pokud nejsi medvěd, to pak zůstaň pls). Otevírám i předsíňku a tam nic. Krystalický nic ale. Ani stopa. To jen můj zmrzlej stan se rozhodl úplně na decibel přesně imitovat kráčení v prašanu. Pokaždý, když se člověk probudil, si nemohl bejt jistej, jestli je to furt ten stan nebo už konečně přišel medvěd.

No nepřišel, ale báli jsme se fest. Azuro ale probere, teda spíš kafe, fakt díky za dripit. Ruiny a fakt makačka na sněžnicích. Trochu upravujeme plán a místo tak patnácti sopek dáme jen jednu (za to aspoň tu nejvyšší, Azhdahak, tři a půl a něco). Bára sněžnicím do kopce moc nevěří, ale já si vzpomínám na albánskou krizovku a připadám si rozhodně bezpečněji než v kterýmkoliv taxíku.

Po podobně probátý noci, kdy fakt bylo třeba -15, se probouzíme do krásný mlhy s viditelností definovanou docela exaktní veličinou nejbližší šutr. Nenaděláš, imaginárním azimutem se objevíme přesně tam kde chceme a pak už je jen 10 kiláků do nejbližší vesnice.

Jdeme do kostela mrknout na nejbližší svatbu, co taky jinýho takhle v neděli odpo, kafe a jedeš rozmrznout do sprchy.

V pondělí škola, ale v úterý už jedem zase dál. Tentokrát stopem, protože těch bizárů zas tolik nebylo, tak je potřeba jít štěstíčku trochu naproti. Prvním auto ani nestopujeme, voják co nesnáší Turky. Druhý nejpomalejší vehikl na světě, co ale umí azerbájždánsky. Třetí, co nemluví, ale nemá rád azerbájždán. Čtvrtej taky ne, pátej ani nemusíme stopovat, prostě k nám zacouvá. Zase vojáci, ti sice neříkají, koho nesnášej', ale v tenhle moment je vám to snad jasný. Na finální cestu berem "tágo", rozuměj random týpka na ulici, ale za tři éčka je to za 20 minut v 40 let starý Ladě adekvátní cena.

Ubytko v Gomku, vesnici o přibližně 10 stálých obyvatelích existuje v podobě jednoho pokoje v random domě, kam se jde přes zahnojenou verandu. Nevíme no, tak dáme oběd a jdeme do skal. Super otravní psi, ale typiko, ta brána?

Random cestou na vrchol a pak banditskou cestou zpátky dolů. 

Někdo z nás je malinko vystrašenej ze zvířat, tak to radši zakempíme u paní doma. Dostaneme véču zadarmo, bizár tak akorát. Ráno bereme první auto dolů, pak ještě jednou první auto dolů a pak ještě jednou první auto do Jermuku. Prej super lázeňský město, čekám něco jako Vary, no je to spíš klasická arménská díra, kde prostě není možný najít ani blbý doplňte oslova cokoliv.

Maj tu ale gejzíry žejo, koupačka povinná. Pak teda trochu ztvrdneme na stopu a poprvé musíme stopovat i jiný auta, než hezký. Normálně totiž stopujem' jen bmw, mercedes a různý SUV, kde je hodně místa (no kidding). Než čekat minutu na ladu, tak radši něco, co umí překročit 50 km/h.

Cestou zpátky kafe, víno a už můžeme vařit svařák na poker. Svařák ani advent tu totiž kvůli posunutejm Vánocům není, co nemáš, udělej si sám, he. Bářin odjezd se každopádně blíží, tak je v (před)poslední den čas ještě jednou prubnout rekordy na motokárách a autodromu.

Už by to vypadalo na nudnej konec, ale klasická #justBárathings. Jdem' na poslední oběd, Bára tiskne letenku. Odcházíme z obědu na kafe, Bára si vzpomene, že letenku nemá a vrací se pro ni do restaurace. Já jedu mezitím do kavárny, kam po 10 minutách přijede. Pak už trochu nestíháme na bus do Tbilisi, tak to na elektrokoloběžce závratnou rychlostí 22 km/h řežeme přes všechny červený na byt. Už tam skoro jsme, když Bořku? No? Já tam tu letenku znova zapomněla.

Bus stihla.