První měsíc v ráji

V dálce slyším výbuchy. Vidím kouř. Do nosu se mi dere podivný štiplavý zápach. Začínají mi téct slzy a soply proudem. Oči řežou jako čert. Zabírám do pedálů svého zelenohříváka co to jde, už jsem pár metrů od úkrytu. Otevřít oči fakt bolí, chci pryč, jenom házím kolo do stojanu a běžím se schovat. Víťu to tolik nezasáhlo a tak zvládá ještě zamknout obě kola a koupit burek. Ne, není to válka, ale klasická středa, kdy v centru Lublaně probíhají demonstrace proti covid opatřením a policie je rozhání slzným plynem.

Jinak se tu ale máme fakt parádně! Když jsme si to tu vybrali pro náš Erasmus, čekali jsme, že to bude hodně top, protože Slovinsko je prostě skvělá země, ale nakonec se i ze samotné Lublaně vyklubalo úplně luxusní místo pro život. Nevím co se mi na ní líbí nejvíc.. jestli to, že si studenti můžou dát každý den kvalitní oběd v jedné z luxusních restaurací za 0 až 4 eura, to že se tu všude dá dojet na kole, nebo to, že se někdo rozhodl každý rok na nějakou zeď namalovat jednu lišku (nejstarší jsem zatím viděla z roku 2014).

Začalo to seznamovacími party a poznáváním dalších erasmáků. Každýho se zeptáš jak se jmenuje, odkud je a co studuje. To že studuju veterinu vzbuzuje asi podobný údiv, jako když někdo řekne, že je z Kolumbie. Většina lidí tu je totiž z Německa a studuje ekonomku. Když jsem přišla poprvé do školy, pochopila jsem, proč se všichni tak diví, na veterinární fakultě je totiž dohromady 6 erasmáků (na ekonomce 200). Takže se tu samozřejmě nikdo neobtěžuje s nějakým anglickým programem. Říkáte si.. slovinština, to je přece easy, ne? Ne tak docela. Ale nestěžuju si. Místo slovinských přednášek z kočkopsa jsme mohli rovnou začít chodit na praxi na fakultní kliniku, kde na nás naštěstí doktoři mluví anglicky a vše nám trpělivě vysvětlují. Díky covidu majitelé musí zůstat venku, takže si s jejich mazlíčky můžeme vevnitř zkoušet všechno možné a nikdo na nás nehází kritické pohledy, když zrovna nemůžeme najít žílu.

Bydlení máme suprový. V kuchyni sice nemáme nic kromě dřezu a jedné mobilní plotýnky, ale zato v sousedních bytečcích bydlí další erasmáci, se kterýma můžeme felit po večerech.

Za zmínku stojí ale i nějaké to výletování po krásách Slovinska. Když mi Víťa odjel na víkend na družstva do Česka, nezbylo mi nic jinýho než vytáhnout na hory naši sousedku Belgičanku Eli. Naplánovala jsem výšlap od Bohinjskýho jezera na vrchol Vogel (1922) a celou dobu jsem byla mega nervózní, jestli to zvládne, protože to je samozřejmě totální belgická hipsterka. Dopadlo to ale tak, že než chození po nádherných podzimních horách jsem si mnohem víc užívala to, jak Eli každou chvilku říká wow, amazing, všechno si fotí, děkuje mi, že jsem ji tam vzala, že přesně tohle chtěla od pobytu ve Slovinsku a nepřestává být nadšená ani když nás vítr, podobně silnej jak na pilvestrovské Sněžce, málem odfoukává z hřebenu dolů a hodnotí to jako největší dobrodružství ve svým životě.  

Další víkend jsme už vyrazili s Víťou. Měli jsme velké plány dobýt krásný Bivak pod Skuto (inspirovala jsem se u Ely na instagramu, která si tam vyťapkala když Bořkovi operovali v Lublaňské nemocnici kýlu). První fail byl, když jsme si po pár metrech uvědomili, že nemáme žádnej zapalovač. To ještě nebylo tak hrozný, protože nám milá paní z bufetu u parkoviště půjčila svůj. Horší bylo, když jsme vystoupali 1200 výškových metrů na Kamniško sedlo a zjistili, že dál pokračuje stezka prudkým svahem, který je pokrytý solidní vrstvou dost kluzkého sněhu. A vzhledem k tomu, že ani my jsme s sebou neměli Bořka, poprvé v životě jsme to prostě zabalili a obrátili dolů. No jo, důchodci. Volnou neděli jsme ale vyplnili babílétovským lezeníčkem u Lublaně.

Jo a samozřejmě jsme se zaregistrovali do OK Komenda. Snad dostaneme dresy.

Tak zas někdy, čusík.