Triglav bez fronty
Vítr fouká, teplota je pod nulou a mě omrzají ruce i pod dvěma páry rukavic. To, co mě ale trápí jsou velké reflektory, které osvěcují všechno okolo mě. Diskomfort 361 stupňů z 360 a to se mi líbí.
Tak takhle se cítí Bořek. A teď si představte přesný opak...
Krásně vyspalý, s plným břichem po včerejší grilovačce a ve vlastním autě se zapnutým vyhříváním sedadla si to frčí po rakouské dálnici ke své holce, kterou téměř měsíc a půl neviděl. Kufr i zadní sedačky jsou zaplněny taškami s oblečením, jídlem, učením, lyžemi, kuchařkama, lezením, lajnama, spacákama, karimatkama, stanem a tisíci dalšími věcmi, které za celý erasmus asi ani nepoužijí. Cítí komfort 361 stupňů z 360.
Tak tohle už jsem já cestou do Slovinska, kde strávím dalších 5 měsíců. Pro lidi, které nemají rády soap opery, ale pořádné bondovky, doporučuji tuhle část blogu obejít kurzorem po pořádném oblouku. Ty, které naopak lákají slaďárny, jste tu správně!
Proč zrovna Slovinsko? Delší verze zní, že dle mého názoru je to ideální země na žití - má vysoké hory, moře, krasové oblasti, vyspělost pouze o trochu větší než Česko, podobný jazyk, ideální terény na orienťák, termální prameny, pivní fontánu a hlavně BUREK, což je tak jediné co zdědili po Balkánu. Kratší verze je, že existují pouze dvě destinace, kde se protínají erasmus dohody veteriny a matfyzu - Munich a Ljubljana. Bydlení v Mnichově je nevyčíslitelně drahé, takže výběr byl jasný.
Než ale nasedneme do stále se opakujícího kolotoče - party, škola, party (Alles miteinander verbundes), dáváme si ještě týden v Julkách. Maky už na mě čeká v podhorském městečku Mojstrana, protože strávila 10 dní na lobáckém soustředění, kde točili na stříkaném sněhu v podzemní garáži (blázni). Házíme tam ještě jednu ferratu nad městem a jdeme se ubytovat do kempu. V kempu je jen jeden stan, takže problém s místem nemáme.
Další den se jen psychicky připravujem (rozuměj felíme) u italských jezer Laghi di Fussine, neboť den na to tam chceme hodit jednodenní výlet na Triglav severní stěnou. A tak další den brzo ráno (pro nás je "brzo ráno" v 7.30) vyjíždíme k Aljaževu domu, kde parkujeme, bereme ferrat sety a dál už po svých. Cestou občas použijeme nějaké lano, ale i bez těch brzd by to šlo. Na hřbetě už nám i svítí sluníčko a tak se jde hezky. To co nás ale opravdu potěší je absence fronty lidí, která tu většinu sezóny bývá. Cestou dolů už máme docela krizi, ale pak uslyšíme medvěda, a tak se nám jde zase trochu líp. Unavení leháme do stanu a usínáme ještě předtím než stihneme shlédnout další díl Darku.
Další den kupujeme burek a horolezeckého průvodce (na tomto místě bych chtěl poděkovat rodině Chaloupských, kteří nám zapůjčili svého starého, ale nakonec jsme si řekli, že vlastního ještě někdy využijeme) a na Urbasově skále se ujišťujeme, že ještě umíme jistit.
Další ráno balíme a vyrážíme na sedlo Vršič (1620), kde budeme další dva dny čerpat červené krvinky. K tomuto sedlu se váže několik zajímavostí. Nahoru a dolů vede 54 serpentýn, a v každé zatáčce se mění povrch z asfaltu na kostky (do teď nevím, jestli se na tom dobře driftuje nebo proč to tam je). Další věcí je že tam jezdí fakt hodně cyklistů (a to mluvím o neeletrokolech). Když jsem se ptal místních, proč to dělají, říkali, že jsou děsně hrdí na Pogačara a Rogliče a tak je chtějí podpořit. My však raději než abychom se s národní hrdostí učili nějaké judistické tríčky, vylézáme ferratou na Prisank a další den na Mojstrovku. Odpoledne ještě dáme krátkou fázi lezení a otužování podél Soči a jedeme do Bovce, kde jsme v kempu už úplně sami.
Bovec je opravdu krásné podhorské městečko, které se vyvinulo v centrum oudoorových aktivit. Na každém rohu zde nabízejí kurzy raftingu, kánoí a kajaků na Soče a také například Canyoning. Canyoning opravdu doporučuji, je to takový aquapark pro zkušený (úkazka je třeba zde). My si pro tentokrát vybíráme kajaky a s jedním chil(l)cem sjíždíme jako úplní začátečníci peřejovitý úsek Soči.
Pak už se vydáváme do Ljubljaně, což je bezesporu jedno z nejlépe fungujících měst, co jsem kdy potkal. Ale o tom zas jindy.