Laponsko
"You go to the north? To see the northern lights?" "I love the northern lights, I have to see them, that's why I came to Sweden!" byla reakce většiny erasmáků (v Uppsale i Falunu), když jsme se zmínili, že příští týden jedeme na sever. Když jsem to slyšel už poněkolikátý, začalo mě to dost štvát. Nejedem tam přece kvůli polární záři. Nechci vidět polární záři! O to větší ironie byla, že jsme ji pak fakt viděli. Ale pojďme to vzít hezky popořádku.
V 18:10 sedám v Uppsale do vlaku, píšu sloupek reprezentanta na O-news, v Gävle přistupuje Bandaska a frčíme spolu nočním vlakem do Kiruny. Z vlaku vysedáme v 9 ráno a uvítá nás sychravý laponský podzim a teplota jen pár stupňů nad nulou. Kiruna je těžařský město, daleko za polárním kruhem, založený na těžbě železné rudy (malm). Sníh tu bývá od září do května. My však sníh zatím neměli a užívali si podzimní barvy, které ještě v jižním Švédsku nemáme. Momentálně se město kvůli těžbě stěhuje a staví se nové centrum (Dycky Kiruna!). Skrz Kirunu vede Malmbanan, nejsevernější železnice v Evropě. Vozí se po ní železná ruda do Narviku nebo Luleå. Nebo taky dva Češi natěšení na laponskou přírodu. Železnice je strategicky velmi významná, hrála velkou roli i v druhé světové. Po krátké prohlídce města jsme dostopovali do Nikkaluokty, kde začíná Kungsleden. A přesně kvůli tomu jsme na sever přijeli.
Kungsleden je nejdelší, nejznámější a nejhezčí trek ve Švédsku. Dohromady má asi 400 km, ale my se rozhodli jít jen severní část. Čekal nás tedy asi 100 km dlouhý trek Nikkaluokta - Abisko s vloženým výběhem na ledovcový vrchol Kebnekeise (nejvyšší hora Švédska, 2099m).
Bylo všechno, co si můžeš přát - nejpodzimnější barvy co jsem kdy viděl, dřevěný chodníčky přes bažiny, zasněžený vrcholky hor, 5 vrstev oblečení, pozorování losů a sobů, sněhová vánice, dokonalý hvězdy a mléčná dráha (možná srovnatelný s Madeirou, akorát tady bylo v noci tak o 20 stupňů míň), oslava Bandaskových narozenin, koupání v ledových jezerech, povídání s ostatními poutníky, 5 čísel sněhu, cirkumpolární Castor a Pollux (moje hvězdářské já bylo nadšený), nedovařený těstoviny, týdenní digitální detox (skoro žádnej signál), noční mrznutí v dřevěné budce u řeky, brodění potoků a bolavý stehna. Nebudu tady rozepisovat do detailu každý den, toho se do detailu zhostil ve svém článku Bandaska.
Počasí nám vyšlo krásně. Skoro nepršelo, často svítilo sluníčko a jeden den napadl sníh. Neměli jsme stan, takže jsme většinou hledali nějaký přístřešek (různý dřevěný boudy a chatky) a jednu noc jsme spali na horské chatě STF Alesjaure.
Po 5 dnech ťapání laponskou divočinou jsme se dostali do Abiska, což byl cíl naší cesty. Přespali jsme v luxusním hotelu jménem vyhřátá železniční stanice (děkujem za tip, Bořku). Ten večer se na nás taky usmálo štěstí, ale v reálu to není zas takový terno jako na fotkách. Prostě jen zelený čmouhy na obloze, není zas tak moc co závidět ;)
Další den v poledne pak začala naše stopovací odysea zpátky do Falunu/Uppsaly. Nejdřív bylo v plánu to jen zkusit a pak dojet vlakem, ale šlo to hezky a další den odpo jsme najednou byli doma. Dohromady to vyšlo jen na 5 aut a jeden autobus (fakt nám zastavil a vzal nás asi 150km do Skellefteå, nekecám). Trvalo to 28 hodin a ujeli jsme 1300 kilometrů po silnicích E10 a E4. Uff, pochopil jsem, že Švédsko je fakt hooodně velká země.
Laponsko je jedno z nejhezčích míst kde jsem kdy byl. Nekonečný lesy, nedotčená příroda, drsný podmínky, nadhled nad vším co se děje na jihu, žádný davy lidí, odstřižení od civilizace - je to opravdu výjimečný kout světa. Nevím jestli bych tam zvládl žít, ale určitě se tam chci vrátit. Už jsme začali plánovat Kungsleden na běžkách, ale o tom až někdy jindy.
