Paradise Jokkmokk
Nový rok jsem tradičně zahájil výběhem na naši nejvýšší horu. Ale to se mi zdá jako trochu hloupej začátek článku, takže to zkusíme znova. Mám rád vlaky. Mám fakt hodně rád vlaky! No a proto jsem 3.1 v 10:50 Sedl v Brně na vlak a vyrazil do Prahy. Tam jsem se potkal se Švojtou a dali jsme rychlý randíčko v Burgerkingu (Švojta se mi bohužel odstěhoval z Uppsaly, místo něj teď s náma bydlí Anton Silier). Následoval Berliner do Berlína a klusík kolem Bundestagu a Brandenburger Tor. V 20:58 mi ze třinácté koleje odjížděl Snälltåget. Kam? No přece do Stocku! Noční přímák z Berlína, co končí 60 kiláků od Uppsaly, no neber to. Spokojeně se usalaším na svém lůžku a najednou se budím v Malmö. Zmeškal jsem most (Bron - Broen), sakra. Ale teleport každopádně dobrej. Strašně rychle to uteklo, ani jsem nestihl všechno co jsem měl v plánu udělat a najednou jsem vystupoval v Uppsale na Centralen. Hodiny ukazovaly 15:15. Krásných 28 hodin cesty.
Rozhodně doporučuju. Je to zážitek, je to ekologický, je to cool a cenově to vyjde podobně jako letadlo (když taháte 2 tašky a k tomu lyže). Říkáte si, že 28 hodin cesty je trochu moc? No ale mně to ještě nestačilo. Takže po 27 hodinách v Uppsale jsem sedl na vlak znovu. A kam? No přece na sever.
To je zvláštní, kam by jako jel? Vždyť Uppsala je přece na severu, ne? No, tak se znovu podívejte na mapu Švédska. Uppsala je vlastně na jihu. A když člověk jede na závody až na polární kruh, je Uppsala v půlce cesty z Brna. Takže jsem se znovu usalašil v lůžkovém voze a užíval si krásných 15 hodin cesty - natěšenej na sníh, polární krajinu, nádherný LOBy a dlouhou polární noc.
Jo, moje očekávání se splnily. Nebo teda vlastně tak napůl. Polární zážitek byl až tak moc intenzivní, že kvůli zimě museli závody zrušit. Rozhodnutí přišlo v pátek hodinu před startem. Všichni doufali, že se předpověď přehoupne z -24 alespoň na -19. (-20 je hranice pro uspořádání závodu). To se ale nestalo. Takže se závod uskutečnil jen jako trénink (extrémně jsem vymrznul, fakt pain) s tím, že zítra to bude třeba lepší. Jenže sobotní ráno nás přivítalo s číslem -34,6 a osud celého víkendu byl zpečetěn.
No a co teď? Jeli jsme sem jen kvůli závodům, co tady sakra děláme? Vlak zpátky do civilizace nám jede až v neděli odpo, jak tady v té zimě přežijem? Chvilku trvalo, než nám došlo, že zrušený závody nejsou konec světa. Naopak, förändringar skapar möjligheter a rázem jsme se ocitli na luxusní dovolené uprostřed Laponska!
Jokkmokk (sámsky Jåhkamåhkke) je jedno z hlavních center sámské kultury, leží těsně nad polárním kruhem a nabízí spoustu luxusních zážitků. Takže cíl je jasnej: zapomenout špatnou náladu ze zrušených závodů a co nejvíc si to tady užít. V Laponsku stačí jen být a koukat z okna, a už je to něco speciálního. Úplně všude bylo bílo, takže ani v noci není vlastně úplná tma. Nekonečný množství sněhu a závěje jako z pohádky. Já byl nadšenej ze západů slunce o půl jedné a pozorování hvězd bez světelného smogu. A taky samozřejmě víc cirkumpolárních souhvězdí, prostě dokonalost. Slunce sice vylezlo mezi jedenáctou a jednou hodinou jen těsně nad obzor, ale o to cennější bylo ho vidět. Na lyže už jsme po desetiminutovým debaklu v sobotu ráno znovu nešli, ale běhání šlo v té zimě o něco líp. Vem si na sebe 5 vrstev, dvoje rukavice a možná tu zimu na chvíli přežiješ!
Jokkmokk je vlastně jen taková malá laponská vesnička, ale může nabídnout dvě kyrky (kostely), sámský parlament, sámské muzeum Ájtte (bohužel mají o víkendech zavřeno), sámskou školu, krásný obchůdky se sámským lidovým uměním a v neposlední řadě dům pro důchodce.
Nejlepší zážitek nám ale nabídla naše AirBnB hostitelka - je to sámská žena pracující jako chovatelka sobů (tradiční obživa Sámů). Takže jsme s ní vyrazili nabrat krmení a krmit sobíky v různých ohradách a lesích kolem Jokkmokku. Tři hodiny odpoledne, slunce už dávno zapadlo, ale v lese je pořád ještě šero. Všude kolem nás sobi, kteří nás vůbec neřešili, jedli nám krmení přímo z bobů, kterýma jsme jim ho rozváželi a u toho se o nás otírali nebo nás dokonce odstrkovali. Magisk. Jeden sobík měl špatnou nohu, takže jsme ho museli vzít a předat doktorovi. No, veterinář ze mně asi nebude, ale bylo to fakt hustý! A aby to nebylo málo dokonalý, tak nám večer obloha ještě nachystala barevné překvapení. Z termoregulačních důvodů sice pozorovací doba na jednom místě nikdy nepřekročila 20 sekund, ale i tak to bylo top (zelený čáry na obloze, no a co?).
Co si z tohoto víkendu odnáším kromě neopakovatelných zážitků je jedno předsevzetí. Chci se přestěhovat do Jokkmokku. Nevím kdy ani na jak dlouho, ale určitě jsem tam nebyl naposledy. Třeba se nastěhuju na stáří do toho domova důchodců, to by mohlo být kůl :)
Po týdnu ve znamení učení, zkoušky ze švédskýho práva, ježdění na kole na ledu a orienťáckých tréninků v Uppsale jsem konečně zase stál na startu. Tentokrát v Moře, bylo asi -6 (vedro, omg) a já už si fakt jen přál, aby se tentokrát nic nepokazilo. Po půlroce bez závodění kvůli zranění mi to fakt chybělo. Jak pravil klasik, druhy pókus. A vyšlo to, díkybohu. Ani corona, ani málo sněhu, ani moc zima a normálně uspořádaný závody. V sobotu se jel sprint a odpo stíhačka, v neděli pak middle. Vše se počítalo do švédskýho poháru. Pořadatelé najeli slušný čárky, takže to bylo orientačně zajímavý a byla to zábava.
A výsledky? Se podívejte sami (Sprint, Stíhačka, Middle), není to zas tak zásadní. Já si všechny tři závody náramně užil, krásně si zamapoval, zasoupažil v čárkách a dokázal si, že na tom fyzicky nejsem zas tak špatně. A to mi naprosto stačilo. Ale jako jo, příště budu na ty kódy koukat :D
Ještě jedna věc by se měla zmínit - po závodech jsem dal 60km projížďku na Vasaloppspåret (trať Vasáku) a v hlavě se mi začala rodit jedna nezbedná myšlenka ;)
Život v Uppsale jinak běžel v zajetých kolejích - tréninky na Lunsenu, škola, ranní intervaly v bazénu s Nissem, Tisdagsbanor, bojování s všudepřítomným písmenem řecké abecedy, první dráha po půl roce (uf), vařeníčka, propadávání do ledových bažin, přednáškový marathony, lyžovačka s Eliškou (Välkommen till Sverige!), domácí pizza, problémy s finančákem, lidlpåsar, sauna, ...
Vrchol mé švédské lobácké sezóny nastal 6.2 - Mistrovství Švédska ve štafetách. V solidním týmu s Oskarem Sandbergem jsme vybojovali druhé místo pro můj nový švédský lobácký klub Säterbygdens OK
a já se tak mohl radovat z mé první švédské mistrovské medaile. Den předtím se jelo mistrovství na Middlu hromaďákem, kde jsem bral (tradičně) 5.místo. Velká spokojenost! #LOBisLajf #RoadToJáchymov
Fail je to, že ve Švédsku evidentně nemají banánovej juice. Jak se má člověk sakra učit na zkoušky bez banánovýho džusu?? Je to moje tradice a přerušit ji nejde, takže jsem se letos musel spokojit s banánovo-ananasovo-kokosovým smoothie. Některý věci tady jsou holt úplně nahouby :(
Vzhledem k tomu že jsem byl v Laponsku (a hlavně přímo v Jåhkamåhkke!), zajímavost se přímo nabízí. Na severu Švédska totiž žije velká menšina - Sámové. Jsou to původní obyvatelé Skandinávie, tradičně se živí chovem sobů a mají obrovské kulturní dědictví. Mluví sámštinou, což je ta zvláštní řeč v popiscích obrázků. Google translate ji neumí přeložit :( Historie mezi Sámy a Švédy je trochu pohnutá. Švédové se totiž v rámci své expanze na sever nechovali k Sámům úplně nejlíp. Pod záminkou civilizace a pošvédšťování zavírali Sámy do internátních škol a nutili je mluvit švédsky. Taky jim brali jejich půdu a pozemky. Někteří to nazývají švédskou kolonizací. Dnes jsou naštěstí tyto časy pryč, Sámové mají svůj parlament (Sametinget), sámština je oficiálně uznávaný menšinový jazyk vyučovaný na školách a vláda podporuje udržení sámské kultury a jazyka. Co k tomu dodat? Sámský národní den byl 6.2 a mají strašně hezkou vlajku!
